Nun

Proč je [ve slově nun] jedno [písmeno nun] skloněné¹⁾ a druhé vzpřímené a stojaté? Protože [Svatý, budiž požehnán,] s ním stvořil lidskou duši²⁾ a každá duše se někdy ukládá a někdy napřimuje. Když člověk uléhá, i jeho duše uléhá, když se napřimuje, i jeho duše se napřimuje,³⁾ jak se praví: Duše člověka je světlem Hospodinovým, bylo rozprostřeno (chufaš)⁴⁾ [po] všech komůrkách břicha (Př 20,27). 

[Jiný výklad: Duše člověka je lampou Hospodina, jenž prohledává (chofeš) všechny komůrky břicha.]⁵⁾ Čemu se to podobá? [Je to podobné] králi, který má ve svém paláci znečištěnou místnost, a chce-li do ní vejít, řekne nejprve svým sluhům: "Rozsviťte v ní světlo, abych se podíval dovnitř, co je ve tmě." I Svatý, budiž požehnán, stvořil člověka z prachu, krve a žluči - alef [odpovídá] prachu [afar], dalet krvi [dam] a mem žluči [mara]⁶⁾ - , ale vdechl do něj duši, aby zjistil, co je v komnatách lidských srdcí, neboť se praví: Prohledává všechny komůrky břicha (tamtéž). A [Písmo také] praví: Já jsem Hospodin, jenž zkoumá srdce, zkouší ledví (Jer 17,10). A proč [Hospodin] právě srdce zkoumá a právě ledviny zkouší? Protože srdce rozumí porozuměním a myslí myšlenku, zatímco ledviny radí dobré a zlé rady. Svatý, budiž požehnán, řekl: "Hle, toto jsou vůdcové a živitelé člověka, a [proto] se zabývám⁷⁾ právě jimi - neboť všechny údy člověka se řídí podle nich." Proto se praví: Duše člověka je světlem Hospodinovým.

 

^{1) Dosl. "uložené" (rabuc).}

^{2) V kapitole se střídavě používají výrazy nešama a nefeš, jejichž symbol zde nun představuje.}

^{3) Wertheimer (Batej midrašot II, s. 380n, pozn. 117) uvádí alternativní verze ve smyslu: "Když je [duše] v těle člověka, je skloněná, když není v těle člověka, je vzpřímená."} Břicho ^{označuje všechny vnitřnosti člověka.}

^{4) Sloveso chafaš zde můžeme číst v souladu s jednotlivými výklady ve vícero významech, které pak nabývá i verš:} 

^{a) ve tvaru aktivního participia (chofeš): "prohledávající, sledující": světlo duše se rozhlíží po útrobách, anebo je Hospodin jeho pomocí "prohlíží" či "propátrává".}

^{b) ve tvaru puálu perfekta (}chufaš^{): bylo uvolněno, zcela rozprostřeno - světlo Hospodinovo (=duše) bylo zcela přizpůsobeno tělu člověka (až oslabeno).}

^{5) Níže uvedené podobenství již souvisí s tímto čtením. Sloveso} chofeš ^{je zde vztaženo na Hospodina.}

^{6) Písmena alef, dalet a mem dávají slovo adam, člověk. Viz také Sota 5a.}

^{7) Čtu podle druhé verze, uvedené v pozn. 82, s. 381.}

 

Jiný výklad: Světlem Hospodinovým je duše člověka (Př 20,27), a nikoli duše zvířete. Ale copak všechny, duše člověka i duše zvířete, neodcházejí na jedno místo? Vždyť se praví: Vše odchází [na jedno místo] (Kaz 3,20). A nejen to: Člověk a zvíře jsou jedno, v den smrti mají stejný úděl, jak se praví: Vždyť úděl lidí a úděl zvířete je údělem jedním (tamtéž, v. 19). Proč je smrt jednoho jako smrt druhého? Jak umře člověk, umře i zvíře; jako člověk znečišťuje, když umře - neboť se praví: Dotýkající se mrtvého člověka [bude nečistý po sedm dnů] (Nu 19,11) - , tak i zvíře znečišťuje, když umře, neboť se praví: A když umře [některé] ze zvířat, dotýkající se jeho zdechliny bude nečistý [až do večera] (Lv 11,39). Navíc zvíře [dokonce] člověka převyšuje, neboť každý, kdo se dotkne lidské mrtvoly, znečistí se nečistotou na sedm dnů, ale ten, kdo se dotkne mrtvoly zvířecí, znečistí se nečistotou jen do večera. A nejen to: Když zemře zvíře, jeho majitel ho prodá pohanům, pohané snědí jeho maso a jeho kůži dají vyčinit.¹⁾ A když umírá [zvíře], jeho duch je klidný, ale když umře člověk, jeho duch klidu nemá, protože ho postaví před soud a seřadí před něj všechny skutky, které vykonal - ať dobré, nebo zlé, a řeknou mu: "Zdalipak jsi takto nečinil v ten a ten den? Zdalipak jsi takto nesmýšlel v ten a ten den? Nemluvil jsi takto v tu a tu hodinu?" V den soudu Svatého, budiž požehnán, oznámí člověku dokonce i pomyšlení na laškování, které je mezi mužem a jeho ženou ve chvíli pohlavního styku,²⁾ neboť se praví: Neb hle, Tvůrce hor a Stvořitel ducha oznamuje člověku jeho pomyšlení (Am 4,11). A když mu ještě za jeho života umřou děti, zeptají se ho: "Proč ti ještě za tvého života umřely děti?" A když se mu ještě za jeho života uzavřou oči,³⁾ zeptají se ho: "Proč se ti ještě za tvého života zavřely oči?" A pokud ve svém životě oněmí či ohluchne, zeptají se ho: "Proč jsi ve svém životě oněměl a ohluchl?" A když se stane malomocným, zeptají se ho: "Proč jsi se ve svém životě stal malomocným?" Veškeré cesty Svatého, budiž požehnán, jsou totiž pouze přímé, jak se praví: Neboť cesty Hospodina jsou přímé (Oz 14,10) - spravedliví po nich odkráčejí (tamtéž) do Zahrady Eden, kdežto hříšníci po nich odklopýtají (tamtéž) do Gehinom. [Těch se zeptají:] "Proč jsi klopýtal ve svých nepravostech, zničil jsi své cesty, rozdělil jsi sama sebe a dotrmácel ses do Gehinom?" 

Bude-li pokání v jeho moci, aby se obrátil a měl na soudu zásluhy, přijmou ho napravo. Pokud ne, udeří ho třemi ohnivými ranami, učiní z něj prach a rozptýlí ho do čtyř světových stran, neboť se praví: A násilí se vztyčilo coby hůl [na] hříšníka (Ez 7,11).⁴⁾ Potom jej vrátí zpět, i jeho prach ze čtyř světových stran, a uloží ho do hrobu, dokud nenadejde Den velikého soudu, jak se praví: Neboť hle, den přichází hořící jako pec (Ma 3,19). Neboť hle, den přichází - do je Den velikého soudu. Hořící jako pec - to je Gehinom, které se přirovnává k peci, jak se praví: Výrok Hospodinův, jenž má oheň na Sijónu a pec v Jeruzalémě (Iz 31,9). A všichni pyšní se stanou [strništěm] (Ma 3,19). Pyšní, to jsou posměvači, jak se praví: Pyšný nafoukanec má jméno posměvač (Př 21,24). Odkud [víme], že každého člověka, jenž má v sobě posměvačství, soudí v Gehinom? Neboť je psáno: V lítém hněvu je konající pyšně (tamtéž), přičemž lítý hněv není nic jiného než Gehinom, jak se praví: Den lítého hněvu je ten den (Sof 1,15). A všichni konající zlovůli [se stanou strništěm] (Mal 3,19), to jsou zlovolníci národů světa, kteří jsou přirovnáváni k strništi, jak se praví: Vysíláš svůj hněv, pozře je jako strniště (Ex 15,7). A spálí je ten den (Mal 3,19),⁵⁾ což je výraz pro oheň Gehinom, který spaluje zlovolníky. Ten den přicházející (tamtéž), což je ten den, který přijde, dlouhý jako čtyřicet dnů. [Zde se mluví] o lidském dnu,⁶⁾ nikoli o dnu Svatého, budiž požehnán, neboť den Svatého, budiž požehnán, [trvá] tisíc let, [což] je před Ním jako jeden den, jak se praví: Tisíc let je ve Tvých očích jako včerejší den, jenž minul (Ž 90,4). Vše je totiž v moci Svatého, budiž požehnán a vše [spočívá] na Jeho slovu. Který jim nenechá kořen ani větev (Mal 3,19), tj. okusí⁷⁾ chuť Gehinom; větev, to je duše, jenž je podobna výhonku v těle člověka, a kořen, to je tělo, které je smícháno s prachem jako kořen.⁸⁾ 

Je-li tomu tak, proč se [tedy] praví: Světlem Hospodinovým je duše člověka (Př 20,27), a nikoli duše zvířete? Jelikož o duši zvířete se [v Tóře] neříká, že byla stvořena podle podoby Svatého, budiž požehnán. A podobně [Písmo] praví například ve výroku: Kdo zná ducha synů člověka [stoupá-li vzhůru a ducha zvířete, sestupuje-li dolů k zemi] (Kaz 3,21) - duch synů člověka, to jsou spravedliví, kteří jsou ve své spravedlnosti⁹⁾ podobni Abrahamovi, jenž se nazývá člověk, jak se praví: Člověk veliký je on mezi obry (Joz 14,15).¹⁰⁾ A odkud víme, že [člověk] veliký není nikdo jiný než Abraham? Neboť [o něm] se praví: Kníže Boží jsi ty mezi námi (Gn 23,6). A duch zvířete (Kaz 3,21), to jsou zlovolníci, kteří jsou přirovnáváni ke zvířeti, jak se praví: [Člověk v přepychu, jenž však nerozumí,] je roven zvířatům, které pojdou (Ž 49,21).

 

^{1) Tudíž je užitečné i po smrti.}

^{2) Srv. také Chagiga 5b.}

^{3) Tj. oslepne.}

^{4) Běžně překládáno ve smyslu: Násilí se rozrostlo v hůl svévole. [Nic nebude z nich, nic nebude z jejich hlučení s shlukování, nebude nad nimi bědováno.] (ČEP).} 

^{5) Verš je zde omylem citován jako: A spálí je ten oheň. Synonymem ohně je zde právě horký den.}

^{6) Wertheimer (pozn. 122, s. 382) uvádí ještě dodatek ke konci předchozí věty: "Neboť čtyřicet dnů se formuje lidský zárodek a po čtyřiceti dnech byla darována Tóra, a proto budou souzeni v onen den, který [trvá] čtyřicet dnů."}

^{7) V textu je "neokusí", což nedává v této souvislosti smysl.}

^{8) Slova "kořen" a "větev" jsme v překladu prohodili, text zněl původně takto: "Kořen, to je duše, která je podobna výhonku..., větev, to je tělo, které je smícháno s prachem".}

^{9) Slovo cedaka zde může mít i význam "milosrdenství".}

^{10) Viz také Berešit raba 14,6 a Kohelet raba, 3,11.2.}