Hejchalot

Hejchalot (neboli „Paláce“) představují literární korpus obsahující tematicky i chronologicky různě ucelené až fragmentární anonymní texty z oblasti rané židovské mystiky, nazývané „mystikou merkavy“. Její počátek spadá podle G. Scholema do období 1./2. století, ačkoli se v současnosti uplatňuje spíše zdrženlivější postoj ústící až v prosazování názoru o nemožnosti absolutního datování. Rozvoj tohoto typu mystiky můžeme zaznamenat v celém formativním období rabínského judaismu, přičemž zápisy a redakce zachovaných textů se pak datují obdobně široce od prvních století po přelomu letopočtu až po přelom 10.-11. století. 

Prvním z jejich ústředních pojmů je merkava – trůnní Vůz Boží z Knihy Ezechiel, jejíž vize jsou pro mystika základním, „otevírajícím“ momentem. Druhým je hejchal, předsíň Nejsvětější svatyně (i té nebeské), kam směřuje ("sestupuje" i "vystupuje") mystik merkavy, přičemž prochází sedmi podobnými hejchalot – předsíněmi, nebeskými paláci a zároveň světy. Usiluje totiž o setkání s Bohem, který je ve své jinakosti nesmírně povznesen, nicméně může Ho spatřit ve vizi královského dvora, kde uprostřed andělských hierarchií spravujících zmíněné kosmické/mystické světy sedí na svém Trůnu, oděn a obklopen mračnem neproniknutelné Slávy. Andělé a lidé se zde spojují ve slavení nebeské liturgie, jejíž forma i obsah tvoří slavnostní průnik božského a lidského světa: zde může před Králem králů promluvit člověk, jenž sem dospěl po strastiplném putování všemi „paláci“. K tomu musí být nejprve posílen asketickou přípravou, do niž patří jednak běžná židovská náboženská praxe, jednak neběžná, výjimečná modlitební a asketická, až magická praxe, kterou zvlášť nadaným žákům svěřují učitelé (v literatuře Hejchalot většinou r. Nechunja ha-Kana a r. Jišma’el), jimž byla sdělena z andělských úst. Člověk se nejprve setkává s nepřátelskou stránkou andělského světa, dokud není náležitě očištěn a nezíská Boží přízeň projevující se mj. náklonností nejvyšších hierarchů, kteří mají různá jména, nicméně shodné funkce. Hlavním učitelem a přímluvcem je anděl stojící přímo před Bohem, Kníže Tváře (sar ha-panim), resp. Kníže Tóry (sar tora).

Není náhoda, že všem těmto spisům vévodí tzv. 3. kniha Henochova , vycházející z tradice proměny člověka (Henocha) v nejvyššího anděla (Metatrona). Toto je přímluvce, s nímž mystik komunikuje a jemuž se také při své vlastní proměně – při přechodu nebeskými síněmi – připodobňuje. Tuto proměnu při „sestupu do merkavy“ či „výstupu do nebes“ lemuje často velmi naturalisticky pojaté líčení andělských „útoků“. Mystik musí znát andělská jména a jejich pečetě a měl by se jimi také prokázat (dnes bychom s trochou licence řekli, že musí ukázat skutečnost a trvalost mystických proměn, jimiž prošel, a „zakusení“ jejich účinků musí být spojeno s vyústěním do každodenní skutečnosti, včetně poznání všech vrstev Tóry). Často zde nacházíme jednak klasické gnostické formulace i postupy (např. kladení pečetí na různé části těla), což nás ujišťuje o tom, že protagonisté pracovali s analogiemi teologicky definovaných makro-mikrokosmických realit, známými ve světě řecko-židovské vzdělanosti, jednak s metodami a formulacemi v té době se etablující rabínské tradice zachované v Mišně, obou Talmudech a Midraši.

Jednotlivé útvary v rámci Hejchalot (psané hebrejsky i aramejsky) nazval jejich moderní vydavatel Peter Schäfer „makroformami“, protože byť nesou tradované názvy jako oddělené spisy, forma zpracování jednotlivých témat je v jejich rámci mnohdy velmi proměnlivá a mají různě přerušovanou spojitost a návaznost. Mezi ustálené názvy patří již zmíněná Sefer Henoch („Kniha Henochova“, pro pořádek „třetí“), Hejchalot rabati („Velké paláce“), Hejchalot zutarti („Menší paláce“), Ma‘ase merkava („Dílo merkavy“), Charba de-Moše („Meč Mojžíšův“), Merkava raba („Velká merkava“), Ši‘ur koma („Míra Těla“), a s jistými výhradami také Seder raba di-vrešit („Velký řád Stvoření“), Masechet hejchalot („Traktát o palácích“) a Re’ijot Jechezkel („Ezechielovy vize“). K tématicky komponovaným makroformám patří Sar tora („Kníže Tóry“), což jsou různě pojaté popisy komunikace s andělem Tóry.

Literatura k základnímu seznámení

Halperin, D. J.: The Faces of the Chariot. Early Jewish Responses to Ezekiel’s Vision. Tübingen: Mohr (Siebeck) 1988. (Česky: Tváře merkavy, Malvern Praha 2018.)

Herrmann, K. (ed., transl.): Massekhet Hekhalot. Tübingen: Mohr (Siebeck) 1994.

Gruenwald, I.: Apocalyptic and Merkavah Mysticism. Leiden: Brill 1980.

Scholem, G.: Major Trends in Jewish Mysticism. New York: Schocken Books 1995, 2. kapitola (s. 40–79).

Scholem, G.: Jewish Gnosticism, Merkabah Mysticism, and Talmudic Tradition. New York: JTS 1965. (Česky: Židovská gnóze, mystika merkavy a talmudická tradice, Praha: Malvern 2015.)

Schäfer, P. (ed.): Sinopsis le-sifrut ha-hejchalot - Synopse zur Hekhalot-Literatur. Tübingen: Mohr (Siebeck) 1981.

Schäfer, P.: Verborgene und offenbare Gott, Tübingen: Mohr (Siebeck) 1991.

Schäfer, P. – Herrmann, K. et alii: Übersetzung der Hekhalot-Literatur I (Tübingen: Mohr 1995), II (1987), III (1989), IV (1991).