Žalm 1. (1. kapitola, oddíly 1–11)
1. Blaze muži, jenž nekráčí v radě zlovolníků (1,1). K tomu Písmo praví: Usilující o dobro, hledá [Boží] zalíbení (Př 11,27). Kdo to je? Je to David, král Izraele, jenž usiloval o prospěch Izraelitů a ustanovil jim 24 kněžských hlídek a 24 levitských hlídek.* Hledá [Boží] zalíbení, tj. hledal slitování, aby na něm spočinul Svatý duch a aby mohl žehnat Izraelitům. A kde [v Písmu] jim žehnal? V [žalmu] Blaze muži. A kdo vyhledává zlo, toho postihne (Př, tamtéž) – to je Dóeg a Achítofel.
* Viz I Pa, kap. 24.
2. Jiný výklad: Blaze muži [... jenž v sídle posměvačů nesedá] (1,1). K tomu Písmo praví: A vyšel král David a usedl před Hospodinem (2 S 7,18).
R. Chija učil: „V chrámovém nádvoří [nikdo] neseděl, kromě králů z domu Davidova.“ R. Ami jménem r. Šim’ona ben Lakiše řekl: „V chrámovém nádvoří se nesedělo, pouze na místě [vyhrazeném] pro krále z domu Davidova.“ Proto [Písmo] praví: A usedl před Hospodinem (tamtéž).
Neřekl však rav Huna jménem Šemu’ela, že nahoře [tj. v nebi] se nesedí? Vždyť je psáno: Přiblížil jsem se k jednomu ze stojících (Da 7,16), neboť [andělé] nemají na nohou kolenní klouby, jak je psáno: A jejich nohy – noha rovná (Ez 1,7). A píše se: Serafové stojí nad ním (Iz 1,6) a také: Celý zástup nebes stojí u Něj po Jeho pravici a po Jeho levici (1 Kr 22,19). – Nahoře se [tedy] nesedí; [jak to,] že David usedl [před Hospodinem] (2 S 7,18)? R. Ami [nakonec] řekl: „Ani královský dům Davidův v chrámovém nádvoří neseděl.“
Co tedy znamená usedl před Hospodinem? [Znamená to], že se opíral.
A kdo tedy seděl na nádvoří a v Paláci? Řekni, že velekněz, neboť je psáno: A Éli kněz seděl na stolci [u veřejí Hospodinova chrámu] (1S 1,9). Je-li tomu tak, [co znamená] usedl (jašav) [David] před Hospodinem? Že se utišil (jišev acmo)* v modlitbě.
Učili jsme se v Mišně, že Amónci a Moábci je zakázáno [brát si ženy z Izraele] a tento zákaz je pro ně věčný, ale jejich ženám je dovoleno [brát si Izraelity].** Proto [David] říká: Kdo jsem já, Hospodine, a čím je můj dům, že jsi mne přivedl až sem (ad halom)? (2 S 7,18).
[Co znamená sem (halom)?] „Nejenže jsem vešel [do společenství Izraele], ale učinil jsi mne králem,“ [řekl David]. Halom není nic jiného než královská hodnost, neboť je psáno: Přijde sem (halom) ještě muž? (1 S 10,22). [A David dále říká:] A to bylo ještě v Tvých očích málo (2 S 7,19), jako když člověk řekne svému druhovi: „Je to pro tebe maličkost; a také jsi promluvil k domu svého služebníka, jenž byl zdaleka“ (tamtéž), tj. byl jsem vzdálen a byl jsem přiblížen.***
A toto je Tóra člověka, Hospodine, Bože (tamtéž). Není tam psáno: „Toto je Tóra Abrahama, Izáka a Jákoba“, nýbrž toto je Tóra člověka. A kdo je tím [člověkem]? Je to nejvýznačnější mezi proroky a nejvýznačnější mezi králi. Nejvýznačnější mezi proroky je Mojžíš, neboť je psáno: A Mojžíš vystoupil k Hospodinu (Ex 19,3); nejvýznačnější mezi králi je David.
Shledáváš, že vše, co dělal Mojžíš, dělal i David. Mojžíš vyvedl Izraelity z Egypta a David vyvedl Izraelity z otroctví Goliáše.**** Mojžíš vedl válku se Síchónem a Ógem a David vedl válku se všemi okolo, jak je psáno: Neboť války Hospodina Boha vede (1 S 25,28). Mojžíš kraloval nad Izraelem i nad Judskem, neboť je psáno: A byl v Ješúrúnovi král, [když se shromažďovali pohlaváři lidu, zajedno s izraelskými kmeny] (Dt 33,5), i David kraloval nad Izraelem a Judskem. Mojžíš rozpoltil Izraeli [Rákosové] moře a David rozpoltil Izraeli řeky, neboť je psáno: Když rozpůlil s Aramem řeky (Ž 60,2). Mojžíš postavil oltář i David postavil oltář, obětoval ten i onen. Mojžíš dal Izraeli pět pětin Tóry a David dal Izraeli pět knih Žalmů: [knihy, začínající žalmy:] Blaze muži (Ž 1), Blaze rozumějícímu (Ž 41,2), Žalm Asafovi (Ž 73), Modlitba Mojžíše (Ž 90), Ať vykoupení Hospodinem řeknou (107,2).
Mojžíš žehnal Izraeli [slovy]: Blaze tobě (Dt 33,29) a David žehnal Izraeli [slovy]: Blaze [muži] (Ž 1,1).
Jak si v Písmu přečteš o podobnosti [Davida a Mojžíše], tak [z verše] Mojžíš a Samuel stojí přede mnou (Jr 15,1) shledáváš, že to, co je psáno o jednom, je psáno i o druhém. Jeden byl Lévijec i druhý byl Lévijec, jeden postavil oltář i druhý postavil oltář, jeden obětoval i druhý obětoval, jeden byl králem i druhý byl králem, jeden [byl vybrán] povoláním [Božím] i druhý [byl vybrán] povoláním [Božím]. A taktéž je psáno: Ustanoví [Hospodin] proroka z tvého nitra, z tvých bratří, jako jsem já (Dt 18,15). A rovněž shledáváš, že to, co je psáno [o Mojžíši], je psáno i o Jeremjáši.
R. Judan říká: „Tento žalm je nejvýznačnější ze všech žalmů.“
* Dosl. „usadil se“ v modlitbě, viz výklad téhož místa v jPesachim V,32d.
** Dt 23,4 a Jevamot 8,3.
*** Tj. ačkoli můj rod pocházel z Moábky, nejenže byl přijat do společenství Izraele, ale Hospodin k němu ještě promluvil a daroval mu Svatého ducha.
**** Čteno goliat namísto galujot, vyhnanství (Perles in Braude, II, s. 397, pozn. 10).
3. Blaze muži, jenž nekráčí atd. (1,1). K tomu Písmo praví: Všechny výroky mých úst jsou ve spravedlnosti, není v nich nic pokrouceného a převráceného (Př 8,8). Není v nich* [slov] znevážení a křivosti. Shledáváme, že Písmo se vyjadřuje opisem, dvěma nebo třemi slovy, aby nevypustilo hanlivé slovo ze svých úst, jak se praví: Ze zvířete čistého a ze zvířete, které není čisté (Gn 7,8).** R. Judan bar Menaše řekl: „Dokonce i když se [Písmo] chystá vyjmenovat znaky nečistého zvířete, začne vždy se znaky čistoty; tedy nepíše se tam [nejprve] ,velblouda, neboť nemá rozdělená kopyta', nýbrž: [velblouda,] neboť přežvykuje (Lv 11,4). A v [Lv 11,7] se nepíše: ,a vepře, neboť nepřežvykuje', nýbrž: a vepře, neboť má rozdělená kopyta.“
David řekl: „Svatý, budiž požehnán, o mně poznamenal a řekl: Vyhledá si Hospodin muže podle svého srdce [a jemu Hospodin přikáže, aby byl vůdcem Jeho lidu] (1S 13, 14)“, a [David] učinil své jméno přízviskem svého Stvořitele:*** Jako jeho Stvořitel, ani David nevypustil hanlivé slovo [ze svých úst]. Měl-li říci: „Proklet je muž, jenž kráčí podle rady zlovolníků,“ anebo: „Blaze muži, jenž kráčí podle rady spravedlivých“,**** neřekl to, nýbrž [řekl]: Blaze muži, jenž nekráčí podle rady zlovolníků (1,1).
* Tj. ve výrocích Tóry.
** Tam, kde by stačilo jedno slovo, Písmo použije opis, aby se vyhnulo znevažujícímu výrazu.
*** Tj. choval se tak jako Jeho Stvořitel.
**** Braude opravuje na: „Proklet je muž, jenž nekráčí podle rady spravedlivých“. Ovšem s použitím původní věty lze říci, že David se mohl vyhnout absolutnímu vyjádření, aby nezahanbil většinu lidí, kteří přece nejsou dokonale spravedliví.
4. Jiný výklad [verše]: Blaze muži (1,1). K tomu Písmo praví: Vždyť slunce a štít je Hospodin Bůh, [přízeň a slávu Hospodin dává, neodepře dobro těm, kdo kráčejí v bezúhonnosti] (Ž 84,12). Chizkija bar Chija řekl: „Blaze prorokům, kteří připodobnili výtvor jeho Utvořiteli a sadbu jejímu Sadaři, jak se praví: Vždyť slunce a štít je Hospodin Bůh, a taktéž se říká: Lev zařval, kdo by se nebál? [Hospodin promluvil, kdo by neprorokoval?] (Ámos 3,8). A píše se: Hle, sláva Boha Izraele přišla z cesty východní a Jeho hlas je jako hlas vod mnohých, a země zazářila z Jeho slávy (Ez 43,2) – tak [proroci] oznamovali uchu to, co dokáže slyšet, a zjevovali oku to, co dokáže vidět.
Jiný výklad [verše]: Vždyť slunce i štít je Hospodin Bůh (Ž 84,12). Jako pálí slunce, může [pálit] i Svatý, budiž požehnán. Písmo [však hned] zmiňuje štít, protože jako štít zaštiťuje člověka, tak i Svatý, budiž požehnán, zaštiťuje celý svět. R. Chija bar Avin řekl: „Osvětluje jako slunce a zastiňuje jako štít.“
Jiný výklad: „Štítem“ (magen) se zde myslí taris nebo perská iskuta,* [štít], který obklopuje člověka ze tří stran. A odkud [víme], že [Svatý, budiž požehnán, zaštiťuje] rovněž ze čtvrté strany? Neboť je psáno: Hospodine, jako pavéza (cina) ho věnčíš zalíbením (Ž 5,13).**
Jiný výklad: Vždyť sluncem a štítem jsou, Hospodin [mocným (elohim) dává přízeň a vážnost, neodepře dobro těm, kdo kráčejí v bezúhonnosti] (Ž 84,12).
[Písmo] zde mluví o našem praotci Abrahamovi, neboť slunce, to je Abraham, jak je psáno: Kdo vzbudil od východu spravedlivého, [aby Ho následoval]? (Iz 41,2), a štít, to je [také] Abraham, neboť je psáno: Já jsem ti štítem (Gn 15,1).*** Elohim, to je Abraham, neboť je psáno: Knížetem mocných (elohim) jsi ty uprostřed nás (Gn 23,6). Hospodin [mocným (elohim)] dává přízeň a vážnost (kavod) – to jest Abrahamovi, neboť se píše: A Abram byl velmi vážený (kaved) kvůli stádu, stříbru a zlatu (Gn 13,2).****
Neodepře dobro těm, kdo kráčejí v bezúhonnosti (Ž 84,12) – to je Abraham, neboť je psáno: Kráčej přede mnou a buď bezúhonný (Gn 13,17). Ale mluví-li zde Písmo o Abrahamovi, nemělo by říci: „neodepře dobro tomu, kdo kráčí v bezúhonnosti“? Co znamená: kdo kráčejí v bezúhonnosti? Je to spíše tak, že pokud se Abrahamovi, jenž kráčel před Svatým, budiž požehnán v bezúhonnosti, stal [Hospodin] štítem – stane se štítem každému, kdo před Ním kráčí v bezúhonnosti. A co se píše potom? Blaze člověku, jenž doufá v Tebe (Ž 84,13). Nepíše se tam o Abrahamovi, nýbrž o člověku, o každém člověku.
David řekl: Blaze muži [jenž nekráčí v radě zlovolníků... nestojí... nesedá] (Ž 1,1) – zlovolníkům dáváš klid, ale ve svém klidu nejsou spokojení, nýbrž spíše [neklidně] postávají [na místě].
* Řecký thyreos a spíše římské scutum, pl. scuta.
** Cina je zde typem štítu, který zakryje celého člověka.
*** Možná bylo původně pojímáno „radikálněji“: Já, Abram, jsem ti štítem. V mírnějším případě je „štít“ s Abrahamem pouze spojen (ve verši je jím míněn Bůh).
**** Slovo kaved, z něhož je odvozeno slovo kavod (vážnost, důstojnost či sláva), znamená „vážit, být těžký“; být „bohatý“ znamenalo být „obtěžkán“ statky, příp. Boží přízní.
5. Blaze muži (1,1). R. Juda[n] započal [výklad veršem]: Nevyvyšuj se před králem a nestoupej na místo velkých (Př 25,6). R. Judan [výklad] omezil, r. Pinchas ho rozšířil.
R. Judan ho omezil: „[David] začal na místě, kde skončil [Mojžíš], a [Mojžíš] začal na místě, kde skončil [Jákob].
R. Pinchas započal [veršem]: Od starších jsem získal porozumění (Ž 119,100). Shledáváš, že zpočátku Svatý, budiž požehnán, požehnával svůj svět, neboť je psáno: A požehnal je Bůh (Gn 1,22). Jakmile povstal Noe, požehnal jeho i jeho syny, neboť je psáno: I požehnal Bůh Noema a jeho syny (tamtéž 9,1). Když povstal Abraham, požehnal ho, jak je psáno: A Hospodin požehnal Abrahama ve všem (tamtéž 24,1). Ovšem co znamená: Staneš se požehnáním (tamtéž 12,2)?
R. Nechunja řekl, že [Svatý, budiž požehán,] svěřil žehnání [Abrahamovi] a řekl mu: „Do nynějška jsem byl [Já] zodpovědný za žehnání svého světa, od nynějška jsou však požehnání svěřena tobě. Tudíž, koho se ti zalíbí požehnat, [toho] požehnej!“
Ale když povstal Izák – co je psáno? A dal Abraham vše, co měl, Izákovi (tamtéž 25,5).
R. Jehuda, r. Nechemja a rabíni [se k tomu vyjádřili různě].
R. Jehuda říká: „[Vše, co měl], to je prvorozenství.“
R. Nechemja řekl: „Je to [zmíněné] požehnávání.“
A rabíni řekli: „Byla to hrobka a diathéké.“*
R. Levi jménem r. Chamy řekl: „Nepožehnal ho, ale dal mu dary. A proč ho nepožehnal? Podobá se to králi, který měl sad a svěřil ho pachtýři. A měl tam různé druhy stromů, které byly navzájem propletené. Jeden [druh] nesl léčivé [plody] života a druhý jedovaté [plody] smrti. Pachtýř si řekl: ,Když zavlažím [druh] s léčivými [plody] života, přežije s ním i [druh] s jedovatými [plody] smrti, ale když nezavlažím i [druh] s jedovatými [plody] smrti, jak tento [druh] s léčivými [plody] života přežije?‘ Pachtýř [si dále] řekl: ,Za rok mi pronájem skončí a odejdu, tak ať si pán sadu udělá, co mu je libo.‘ Tak řekl Abraham: ,Požehnám-li Izáka, nyní budou spolu s ním požehnáni i můj syn Izmael a synové Ketury. Ale nepožehnám-li svého syna Izmaela a syny Ketury, jak mohu požehnat Izáka?‘ Nakonec se rozhodl a řekl: ,Já jsem jen z masa a kostí – dnes zde a zítra v hrobě. Ať si Svatý, budiž požehnán, učiní ve svém světě, co chce.‘ Když Abraham zemřel, vstoupil Svatý, budiž požehnán, k Izákovi a požehnal ho, neboť je psáno: A stalo se po smrti Abrahama, že požehnal Bůh Izáka, jeho syna (tamtéž 22,1). A u Jákoba [to bylo] podobně, neboť se píše: A ukázal se Bůh Jákobovi znovu... a požehnal ho (tamtéž 35,9).“
Když povstal Izák,** požehnal Jákoba slovem „dát“, neboť je psáno: A kéž Ti dá Bůh z rosy nebes (tamtéž 27,28) a [své požehnání] zakončil slovem „zavolat“: A zavolal Izák Jákoba a požehnal ho (tamtéž 28,1). Když povstal Jákob, aby požehnal [izraelské] kmeny, začal tím, čím skončil jeho otec Izák, jak se píše: A zavolal Jákob své syny (tamtéž 49,1). A čím skončil? [Slovem] „toto“: Toto je to, co jejich otec mluvil jim a požehnal je (tamtéž). Hle, [Mojžíš] začal tím, čím skončil Jákob: začal [slovy] toto je požehnání (Dt 33,1) a skončil [slovy] blaze tobě (Dt 33,29). A když povstal David, započal tím, čím skončil Mojžíš a řekl: „I já požehnám Izraeli [slovem] blaze (Ž 1,1).“
* Tj. smlouva, závěť, předávající veškerý majetek.
** Tento výklad rozvíjí výklad r. Judana o posloupnosti, uvedený za začátku.
6. Jiný výklad: Blaze muži (1,1). R. Nechemja započal [veršem]: Moudrost posiluje moudrého (Kaz 7,19), jímž je David, více než deset mocných [kteří jsou ve městě] (tamtéž) – tedy více než oněch deset lidí, kteří pronesli Knihu žalmů. Jsou to tito: Adam, Melchisedek, Abraham, Mojžíš, David, Šalomoun, Asaf a tři synové Korachovi.
Ohledně těchto jmen se [výklady] neliší. Ohledně čeho se liší?
Rav řekl: „Ohledně [jména na počátku žalmu] Pro Jedutúna (39,1).“ Měl za to, že [začátek] žalmu lidutun znamená „ohledně rozsudků“ (al ha-hidutin)* a ohledně soudů (dinin), které byly vyneseny nad [Davidem] a nad Izraelem.“
Rav Huna jménem r. Achy řekl: „Ačkoli byly [žalmy] proneseny prostřednictvím deseti [mužů], [celek] byl pronesen Davidem, králem Izraele. Podobá se to skupině hudebníků, která chtěla přednést hymnus králi. [Král] jim řekl: „Vy všichni jste dobří [zpěváci], všichni jste [dobří] hudebníci, všichni jste význační a všichni jste hodni přednést hymnus králi – nechť je však přednesen za všechny jedním mužem, jenž má z vás všech nejpříjemnější hlas. Jak je psáno: A zpříjemňující nápěvy Izraele (2S 23,1). Kdo je zpříjemňující nápěvy Izraele (2S 23,1)? – David, syn Jišajův, vznešený, syn vznešeného. Co se praví na konci [Knihy žalmů]? Končí se modlitby Davida, syna Jišajova (Ž 72,20).**
Jako ji předneslo deset lidí, tak byla přednesena deseti druhy zpěvu: nicuach (píseň vedená), nigun (melodie), mizmor (žalm), šir (píseň), halel (chvála), tefila (modlitba), beracha (požehnání), hoda’a (díkůvzdání), haleluja (chvála Hospodinu) a ašrej (blahoslavení). A nejvýznamnější z nich je haleluja, protože obsahuje Jméno [Boží] i chválu v jednom slově.
Rav nazýval Haleluja celou Knihu žalmů.
* Od slova dat. Podle tohoto výkladu zde není zmíněno jméno, tj. Jedutún se nepočítá do výše zmíněného seznamu. Viz také výklad v Šir raba 4,4.1.
** Je to sice pouze konec II. knihy, ale je zde vztahován na všechny.
7. Jenž nekráčí podle rady zlovolníků [a na cestě hříšníků nestojí a v sídle posměvačů nesedá] (1,1). R. Šim‘on ben Pazi řekl: „Pokud nekráčí [podle jejich rady], jak by [mohl] stát [na cestě hříšníků]? A pokud nestojí [na cestě hříšníků], jak by [mohl] sedět [v jejich sídle]? A nesedí-li [v sídle posměvačů], jak by se [mohl] posmívat? Spíše ti to má říci, že vykročí-li někdo [podle rady zlovolníků], nakonec se [u nich zastaví], a zastaví-li se, nakonec si [s nimi] sedne, a sedne-li si, nakonec se bude posmívat [jako oni]. A bude-li se posmívat, Písmo o něm praví: Jsi-li moudrý, jsi moudrý pro sebe, ale posmíváš-li se, ty sám to poneseš (Př 9,12).“*
Naši rabíni učili v Mišně: „Přikázání přitahuje přikázání, přestoupení přitahuje přestoupení.“** Ale pokud člověk nekráčí, nestojí, nesedí a neposmívá se, nemá snad dělat dobro ani zlo, pouze si držet ruku na ústech? [Nikoli], Písmo chce říci, že jeho potěšení je v Tóře Hospodinově [a v Jeho zákoně rozjímá dnem i nocí] (Ž 1,2).
R. Berachja řekl: „Je psáno: Nehřeš příliš mnoho (Kaz 7,17). [Znamená to] snad, že málo [hřešit] lze? Spíše když hřešíš, nepřidávej [k tomu].“***
R. Šim‘on bar Jochaj řekl: „Když [člověk] sedí a nečiní přestoupení, dají mu odměnu, jako by činil přikázání.“**** R. Ze‘ira řekl, že [pouze] tomu, komu přijde pod ruku příležitost k přestoupení a on se jej zřekne, jak je psáno: Odvrať se od zla a čiň dobro (Ž 34,15), tj. odvrať se od zla kvůli tomu, abys činil dobro. A [Písmo] taktéž praví: Zajisté nepáchají nepravosti, Jeho cestami kráčejí (Ž 119,3).
* Viz Avoda zara 18b.
** Avot 4,2.
*** Tj. nepokračuj v tom.
**** Makot 3,15.
8. Blaze muži (1,1). R. Jehošu‘a ben Korcha [řekl]: „[Výraz] blaze (ašrej) je v Knize žalmů zapsán dvacetkrát, což odpovídá dvaceti běda (hoj), zapsaných v knize Izajášově.* Rabi řekl: „Divím se tomu, jak mne mohl r. Jehošu‘a učit, že v Knize žalmů je blaze zapsáno dvacetkrát! Já říkám, [že jich je] dvacet dva, což odpovídá dvaceti dvěma písmenům [abecedy].** A ohledně nich [David] říká: Kéž se ti zalíbí výroky mých úst a rozjímání mého srdce (Ž 19,15): nechť jsou učiněna pro [všechna] pokolení, nechť jsou vytesána pro [všechna] pokolení, a ať si v nich nečtou tak, jako čtou světské knihy,*** ale ať si v nich čtou a rozjímají o nich. A budou za to odměněni, jakoby [studovali] traktáty Nega‘im a Ohalot.“****
Kéž se ti zalíbí výroky mých úst (tamtéž). R. Jirmeja jménem r. Jochanana řekl: „Je psáno: Ve tvém stanu světů (ohel olamim) budu pobývat (Ž 61,5). Zdalipak si [opravdu] myslíš, že [zde] David prosil o bydlení ve dvou světech (olamim)?***** Spíše [tím] řekl: ,Ať mne čtou a připomínají si mne v synagogách a studovnách, jako bych byl stále naživu.‘“*******
* Slovo hoj se v našich verzích Izajáše (např. BHS) objevuje 21krát, z toho 20krát ve významu běda, jednou spíše ve významu ach. Dále se tam jednou vyskytuje jeho homograf hevi (buď).
** Slovo ašrej se v našich verzích Knihy žalmů vyskytuje 28krát, z toho v Ž 32, Ž 40, Ž 119 a Ž 137 dvakrát, v Ž 144 dvakrát v jednom verši (ašrej ha-am) a v Ž 84 třikrát. Je však možné, že Rabi použil ještě užší významový výběr.
*** Hebr. sifrej miras, někteří doplňují na Hamiras = Homér, anebo hemerésia (tj. h. biblia – deníky či denní záznamy, pravděpodobně ve smyslu světských letopisů) aj., viz Jastrow, h. hamiram, s. 355.
**** „Rány malomocenství“ a „Stany“, náročné traktáty Mišny.
***** To byl zřejmě také jeden z právoplatných výkladů tohoto spojení, v němž by olamim představovaly tento svět a svět příští. Obvykle se zde olamim překládá jako příslovce, tj. „věčně“, které se váže ke slovesu „pobývat“.
****** Tj. jako bych žil „věčně“, r. Jirmeja tedy upřednostňuje výše uvedené čtení, přičemž ohel (kdysi stojící svatostánek) nyní nahrazuje dům modlitby a shromáždění (bejt ha-kneset, synagoga) a studia (bejt ha-midraš, studovna).
9. Jiný výklad [verše]: Blaze muži, jenž nekráčí [podle rady zlovolníků] (1,1).
[Písmo] mluví o prvotním člověku. Prvotní člověk si řekl: „Bylo by mi blaze, kdybych nevykročil podle rady hada.“ A na cestě hříšníků nestojí (tamtéž) – „Bylo by mi blaze, kdybych nestanul na cestě hada.“ A v sídle posměvačů nesedí (tamtéž) – „Bylo by mi blaze, kdybych neusedl v sídle hada, [v sídle] posměvačství!“
R. Jehošu‘a ze Sichninu jménem r. Leviho pravil: „Had pomlouval svého Stvořitele. Had totiž řekl Evě: ,Proč nejíte z tohoto stromu?‘ Odpověděla mu: ,Bůh mi přikázal z něj nejíst a ani se ho nedotýkat.‘ Co had učinil? Chytil Evu a postrčil ji ke stromu, [takže se ho dotkla], ale neumřela, vždyť Svatý, budiž požehnán, řekl [pouze]: Nejezte z něj (Gn 2,17); to Eva k tomuto výroku přidala: A nedotýkejte se ho (tamtéž 3,3). Had jí řekl: ,Z tohoto stromu pojedl náš Stvořitel, a [pak] stvořil svět a vše, co je v něm; a když z něj pojíte vy, budete schopni stvořit svět jako On, jak se praví: A budete jako Bůh (tamtéž 3,5). Ovšem žádný řemeslník nesnáší konkurenty ve svém řemesle.‘ – Odtud [víme], že [had] byl posměvač.“
10. Neboť v Tóře Hospodinově je jeho potěšení (1,2).
R. Levi řekl: „To je oněch šest přikázání, které dal Svatý, budiž požehnán, prvotnímu člověku, jak se praví: A přikázal Hospodin Bůh Adamovi, řka: [Z každého stromu zahrady budeš jíst] (Gn 2,16).* A v Jeho Tóře rozjímá (1,2) – [rozjímal] o těch šesti přikázáních, které mu [Bůh] dal. Jako strom zasazený v zahradě Eden (1,3) – tj. Bůh vzal Adama a zasadil ho do zahrady Eden.
Jenž dává plody ve svůj čas (tamtéž) – to je Kain.
A jeho listí neuvadne (tamtéž) – to je Ábel.**
A vše, co činí, se zdaří (tamtéž) – to je Šét.
Ne tak zlovolníci (1,4) – to je Had. Proto neobstojí zlovolníci u soudu (1,5). R. Levi řekl: "[Tyto verše mluví] o tom, že v příštím věku se uzdraví všichni kromě Hada a Gibeóňanů. [Kromě] Hada, neboť se praví: A chlebem hada bude prach (Iz 65,25), a o Gibeóňanech se praví: A [pokud jde o] sloužícího města – budou mu sloužit ze všech kmenů Izraele (Ez 48,19). Nečti budou mu sloužit (ja‘avduhu), nýbrž je’avduhu („vyhubí ho“).
Svatý, budiž požehnán, dal Izraeli tři dobré dary: slitování, stud a projevy milosrdenství. Odkud [to víme] o slitování? Praví se totiž: A udělil ti slitování (Dt 13,18).
Odkud [to víme] o studu? Je totiž psáno: [Bůh přišel proto], aby byla Jeho bázeň na vaší tváři, abyste nezhřešili (Ex 20,20). (Na základě toho se [také] říká, že pokud člověk nemá v sobě stud, jeho otcové zajisté nestáli u hory Sinaj.)
Odkud [to víme] o projevech milosrdenství? Neboť se píše: A zachová ti Hospodin Bůh tvůj smlouvu i milosrdenství, [které přísahou zaslíbil tvým otcům] (Dt 7,12).
Když David shledal, že Gibeóňané v sobě nemají ani jeden z těchto [darů], povstal a vyhnal je, neboť se praví: A Gibeóňané nejsou ze synů Izraele (2S 21,2). Rovněž Ezdráš je vyhnal, neboť se píše: Chrámoví nevolníci (netinim)*** bydlící v Ófelu (Neh 11,21), a také Svatý, budiž požehnán, je v příštím věku vyžene, neboť se praví: A [pokud jde o] sloužícího města – [původně] bylo psáno: vyhubí ho (je’avduhu) (Ez 48,19). A sloužící města, to byli Gibeóňané, jak je řečeno: Jozue jim toho dne uložil sekat dříví (Joz 9,27).****
Neboť Hospodin zná cestu spravedlivých (1,6) – to jsou Adam a Eva.
Ale cesta zlovolníků pomine (tamtéž) – to se týká Hada, jenž v příštím věku nenalezne uzdravení.
* Z tohoto verše rabi Levi odvozuje šest přikázání: zákaz modloslužby, zákaz rouhání Jménu; ustanovení autority soudců, zákaz prolévání krve, zákaz incestu a cizoložství a zákaz krádeže (viz Berešit raba 16,6). Varianty tohoto výkladu v souvislosti se sedmi přikázáními, danými synům Noemovým, lze najít v Sanhedrin 56b (r. Jochanana a r. Jicchaka).
** Slovo naval („uvadnout“) se zde zřejmě dává do souvislosti se jménem Hevel (Ábel), které znamená „pomíjivý dech“. Logika výkladu však není zcela jasná.
*** Gibeóňané.
**** Viz události od verše Joz 9,17.
11. A bude jako strom zasazený (1,3) – zde není psáno „[lehce] vsazený“ (natu‘a), nýbrž „[pevně] zasazený“ (šatul), aby tě to poučilo, že i když se [na spravedlivého] přiženou vichry a budou kolem něj fičet, nepohnou jím z místa.
A vše, co učiní, se zdaří (tamtéž). Písmo k tomu říká: Nevymizí-li kniha Tóry této z tvých úst (Joz 1,8) – budeš-li tak činit, tehdy se ti na cestě bude dařit a tehdy pochopíš (tamtéž). Bude se ti dařit v tomto světě a pochopíš ve světě příštím.*
Navíc to bylo vyloženo i Šalomounem: [Můj synu..., neopouštěj Tóru své matky]. Při tvém kráčení tě povede (Př 6,20 a 22), tj. v tomto světě, když se uložíš, bude tě střežit (6,22), tj. v hrobě před červy a ponravami. A když procitneš, ona s tebou bude rozmlouvat (tamtéž) – tj. v příštím věku.
* S výkladem souvisí dvojí použití slova az („tehdy“).