Otijot de-rabi Akiva (Abeceda rabiho Akivy)

Abeceda rabiho Akivy je agadický midraš s mystickými prvky, jehož jednotlivé kapitoly tvoří výklady smyslu hebrejských písmen (otijot). Nazývá se tak několik verzí výkladu abecedy, z nichž ne všechny vyšly tiskem. Nejznámější publikované verze jsou konstantinopolská (1516) a krakovská (1579); byly publikovány ve II. dílu Batej midrašot (ed. S. Wertheimer - A. Wertheimer, Jeruzalém 1989, s. 333-418; na dalších stránkách jsou otištěny i méně známé varianty na toto téma: Midraš alfa bejtot a Midraš ha-otijot). V této edici je jako verze B označeno vyprávění o účasti jednotlivých písmen na stvoření světa a výklady věnované jejich tvaru, které se podobají úryvku z Šabat 104a, a jako verze A vlastní výklady jednotlivých písmen, které obsahují volnou sbírku výroků na téma daného písmene. Právě tyto výklady bývají někdy spojovány se spisy hejchalotického typu, s nimiž mají společné např. antropomorfismy, kosmologické a metatronovské spekulace, ale objevují se zde i prvky eschatologické. Stáří kompilace Encyclopaedia judaica datuje do 8. - 9. století.

Postupně zde bude uveřejněn překlad vybraných kapitol z verze A na základě zmíněné Wertheimerovy edice Midraš otijot de-rabi akiva ha-šalem, nosach alef, která ve sporných případech uvádí v poznámkách různé varianty textu. 

Krátké shrnutí přeložených kapitol

V prvním úryvku, zabývajícím se písmenem alef, najdeme výklady vět, jejichž notarikon tvoří slovo „alef“, ale setkáme se i s delším popisem Metatronovy funkce, s Božími jmény a jmény Knížete Tváře. 

Druhá kapitola o písmenu bet líčí základní význam "domu" a "dvojky" a popisuje souvislost s porozuměním (bina) a jeho archetypální funkcí při Stvoření, resp. na počátku Tóry. Pozoruhodný je zde uvedený hypotetický časový údaj druhého zničení světa. 

Kapitoly o gimel a dalet jsou navzájem úzce propojeny, tak jako je poskytování milosrdenství (gemilut chasadim) spojeno s těmi, kdo ho nejvíce potřebují. Svět by bez milosrdenství Nejvyššího neobstál ani na okamžik, je vůči Němu chudý (dal) a den co den je od Něj přijímá v podobě daru udržování života. Bohatým je přitom ten, kdo se zabývá Tórou a z její hojnosti dává skrze své skutky všem - to je "Izrael", jehož bohatstvím je příští svět. Opravdu chudými ("národy světa") jsou pak ti, kdo shromažďují bohatství v tomto světě a o Nebesa nedbají.

Kapitola o he se zajímá o přítomnost tohoto písmena v Božích jménech JHVH a Ehje. Midraš zde vchází do tématu pečetění nebe, země, nebeských směrů a popisem „rozměrů“ Božích jmen se vrací k hejchalotické problematice; krátce se pak věnuje Boží vlastnosti slitování a dobra. 

V úryvku o zajin text popisuje Hospodina jako živitele světů, na základě Tóry vyjmenovává Jeho klíče k nebeským a pozemským jsoucnům a vypráví o dění provázejícím Soud, o nové Tóře (přičemž zmiňuje Zerubábela, syna Šealtielova), otevírání bran Gehinom a o nekonečném Božím milosrdenství, které umožňuje záchranu spravedlivých národů světa či hříšníků z řad Izraelitů. 

Kapitola o chet líčí jeho tradiční propojení s tématem hříchu, ale zároveň i pokání, pokory a „zlomeného srdce“, text mluví o blízkosti pokorných k Hospodinu a naopak vzdálenosti povýšených; z hejchalotických námětů se zde objevuje motiv Těla Šechiny a jeho rozměrů (nebeských „perských mil“). 

Písmeno tet odkazuje na jíl, hlínu v ruce Tvůrce světů a člověka. Kapitola popisuje oživování zemřelých, které Bůh probudí sedminásobným zatroubením na šofar, sedě na trůně v Jeruzalémě. Živí budou mít všechny fyzické náležitosti.

Vyprávění o jod se zabývá výkladem symbolu ruky a podílem spravedlivých v příštím světě, který mj. zahrnuje božské vlastnosti včetně schopnosti tvořit nové světy a také pocty podobné poctám božského Krále (zde se ocitáme v prostředí kolem nebeského trůnu, který obklopují transcendentální reality).

Písmeno kaf se přirovnává k dlaním Šechiny, tleskajícím na hostině spravedlivých. V úvodu se líčí spor mezi Svatým, budiž požehnán a Izajášem, zda hříšníci uzří slávu spravedlivých v zahradě Eden; spor pak rozsoudí personifikovaná Obec Izraele pomocí výroku proroka Micheáše. Text líčí odměnu lidu Božího, světlo jejich tváří, vůni, královské pocty a celkovou radostnou atmosféru v Boží přítomnosti, na druhé straně však i zahanbení na opačné straně. Zajímavostí je narážka na vysokou postavu obyvatelů Zahrady, která je podle paralelních výkladů shodná s postavou prvotního člověka.

Kapitola o písmenu lamed je věnována srdci, jež je ve starověkém pojetí převážně tím, co bychom nazvali "mysl". Pomyslným oddělením "člověka" a "srdce" a na příkladech z Tóry midraš vlastně vysvětluje jejich jednotu - srdce přemýšlí a cítí, případně plní funkce vnitřních smyslů. Vyváží tak všechny orgány člověka, kterých je podle tradice 248. Midraš pak uvádí seznam nejdůležitějších orgánů, vykonávajících běžné i nepříliš běžné činnosti a k závěru kapitoly se vrací k srdci jako sídlu citů.

Kapitola o písmenu nun se věnuje výkladu veršů o lidské duši, jejímu srovnání s duší zvířete a otázkám ohledně osudu duší zlovolníků v Gehinom, spravedlivých v Zahradě Eden a všech v Den soudu. Krátce se zmiňuje o tom, co znamená být člověkem a proč se hříšníci přirovnávají ke zvířeti.

Kapitola o ajin je chválou Tóry, která je nejen zdrojem veškerých darů pro člověka v tomto i příštím světě, ale i prostřednicí při zmrtvýchvstání a obnově nebe a země.

Pe znamená "ústa". Kapitola se zabývá skutečností Mojžíšových "těžkopádných úst" a "těžkopádného jazyka" a popisuje záměr Stvořitele dát každému fyzickému orgánu specifickou funkci, přičemž ústa a jazyk jsou jako orgány řeči pro člověka stěžejní.

Symbolika písmena reš je v textu vykládána pomocí odkazu na slovo roš (hlava, počátek, vrchol, vůdce či jedovatá bylina). U výkladu "vrcholu" líčí tři skupiny stavitelů Babylónské věže.

Kapitola o šin vypráví o odplatě hříšníkům, jimž Bůh se svými vojsky rozdrtí zuby (šinim), zobrazuje celkové drama těchto dnů a v závěru se zabývá také obrazem tří "větví" tohoto písmena.

Ukázky přeložila M. Schwingerová.