Žalm 41.

1. Přednímu zpěváku, žalm pro Davida. Blaze tomu, kdo myslí na chudého (41,1-2). O tom Písmo říká: Město malé a mužů v něm málo (Kaz 9,14). Město malé, to je člověk, a mužů v něm málo, to jsou [jeho] orgány. A přišel k němu velký král (tamtéž), to je zlý sklon. A vystavěl proti němu velké valy (mecudim) (tamtéž), tj. velké nástrahy. A nalezl v něm muže nuzného (Kaz 9,15), to je dobrý sklon. A ten zachránil to město svou moudrostí (tamtéž), před soudem Gehinom. A proč se dobrý sklon nazývá „nuzným“? Protože ne všichni lidé mu naslouchají. David řekl: „Jelikož mu nenaslouchají všichni lidé, dobrý je ten, kdo mu naslouchá.“ Proto se píše: Blaze tomu, kdo myslí na chudého.  

 

2. Jiný výklad: Blaze tomu, kdo myslí na chudého, [v den zlý ho Hospodin zachrání] (41,2). O tom Písmo říká: Hospodinu půjčuje, kdo se smilovává nad chudým (Př 19,17). R. Jochanan řekl: „Každý, kdo navštíví nemocného, snímá jednu šedesátinu jeho nemoci. A každý, kdo jej nenavštíví, jednu šedesátinu k jeho nemoci přidává.“ R. Avin řekl: „Je-li tomu tak, jak říkal r. Jochanan, ať přijde k tomu, kdo leží zmožen zlou [nemocí], šedesát lidí a ulehčí mu [od ní]!“

R. Ele‘azar vykládal [tento verš] v souvislosti s tím, kdo pohřbívá zemřelého, který nemá nikoho. R. Aba ho vykládal v souvislosti s tím, kdo prohlédne dobrý sklon oproti zlému sklonu. R. Asi ho vykládal v souvislosti s tím, kdo je prozíravý a dává drobné chudákovi. A rabíni ho vykládali v souvislosti s tím, kdo pomáhá [lidem] utéci před [pronásledováním] vlád. Jaký důkaz uvedl r. Aba, jenž říkal: „Kdo prohlédne dobrý sklon oproti zlému sklonu“? Je psáno: Blaze tomu, kdo prohlédne chudého (41,2), tedy že oprostí dobrý sklon od zlého sklonu. Jaký důkaz měl r. Asi? Je psáno: Hospodin jej bude střežit a oživí ho! (41,3) Jaký důkaz měl r. Jochanan? Je psáno: Hospodin podepře ho na lůžku slabosti (41,4). Jaký důkaz měl r. Elea‘zar? Je psáno: Blaze mu bude na zemi (41,3). A jaký důkaz měli rabíni? Je psáno: A nevydáš ho vůli jeho nepřátel (tamtéž).

 

3. Jiný výklad: Blaze tomu, kdo shlédne na chudého (41,2). R. Jona řekl: „Blaze tomu, kdo shlédne na chudého a dává mu. A kdo je ten, kdo shlédne (maschil)? Ten, kdo hledí na něj a myslí na to, jak by přežil. Jakým způsobem? Jako kdyby to byl významný člověk, jenž pozbyl svého majetku; přijde za ním a řekne mu: ?Slyšel jsem, že ti připadne dědictví na určitém místě,‘ [nebo:] ,...že ti nějaký muž dluží tolik a tolik. Chceš-li, vezmi si ode mne. A až se to dědictví dostane do tvých rukou nebo ti dotyčný muž splatí to, co ti je dlužen, pak mi to zaplatíš.‘ Takový je ten, kdo shlédne na chudého.

 

4. V den zlý ho Hospodin zachrání (41,2). „Zlý den“ není nic jiného nežli den smrti, den, kdy duše vyjde [z těla]. V ten den ho Hospodin zachrání od soudu Gehinom.

Jiný výklad: V den zlý, [to znamená] v den velkého soudu, v den, o němž se píše: Hle, ten den přichází, pálící jak pec (Mal 3,19). A co se píše dál? A vám, kteří se obáváte mého Jména, vyjde slunce spravedlnosti a uzdravení na Jeho křídlech (tamtéž, 3,20). Co je to slunce spravedlnosti a uzdravení? Je to ta spravedlnost, kterou jste učinili chudým, jež povstane, vzejde vám a uzdraví vás v den velkého soudu. A [prorok] také praví: Nemáš-li lámat svůj chléb hladovému... (vydáš-li svou duši hladovému) a duši zuboženou nasytíš  (Iz 58, 8 a 10). A co je to duše zubožená? Duše ztrápená půstem. Taková je cesta duše: Pokud ji člověk krmí všemi jemnostmi světa, ale opomene jeden den a ona nejí, trápí se a přeje si vyjít z těla; ale když ji nasytíš, hned se [zase] usadí, uklidní a zůstane [v těle]. Písmo soudí o tobě, jako bys [chudému] dal ji [svou duši].

 

5. Hospodin podepře ho na lůžku slabosti (41,4). Existuje nějaké [zvláštní] lůžko slabosti? Co je to lůžko slabosti? Když někdo stůně první den, potřebuje modlitbu, taktéž druhý a třetí den, a čtvrtého dne [již] o něm řekneme, že se roznemohl. Svatý, budiž požehnán, [však] v té chvíli řekne: „Hle, učinil jsem ho slabým před očima všech lidí, nyní ho však podpořím.“ Proto Písmo praví: Hospodin podepře ho na lůžku slabosti.

Co znamená: Celé jeho položení změníš v jeho nemoci (41,4)? Vše, čím [dotyčný] hřešil po celé dny, kdy stál na nohou, mu Svatý, budiž požehnán, zvrátí ve dnech jeho nemoci.* Proto [Písmo] říká: Celé jeho položení změníš v jeho nemoci. David [však] říká: „Já tak nečiním,** nýbrž říkám: Hospodine, smiluj se nade mnou, uzdrav mou duši, neboť jsem zhřešil proti Tobě. Ale mí nepřátelé mluví o mně zle: Kdy zemře a zahyne jeho jméno?“ (Ž 41,5-6). Ale jaké nepřátele měl David? Vždyť je psáno: Všechen Izrael a Juda Davida miluje (1 S 18,16), a také říká: A David činil právo a spravedlnost všemu svému lidu (2 S 8,15)! A když ho tak milovali, proč říkal: Mí nepřátelé? Kdo byli ti Davidovi nepřátelé? Byli to ti, kteří chtěli páchat násilí a utiskovat, a nebylo je možno utišit. To byli jeho nepřátelé.

 

* Tj. tou nemocí se mu odpustí.

** Braude: „Já, David, neprosím o výhodu takovéhoto odpuštění hříchů v nemoci, jako by bylo udělováno automaticky.“

 

6. A když přichází, aby mne viděl, promluví falešně, jeho srdce shromažďuje sobě marnost (41,7). [David tím říká:] „Když mne [takoví lidé] přicházejí navštívit, říkají mi svými ústy: ,Ať se Svatý, budiž požehnán, nad tebou smiluje,‘ a modlí se za mne svými ústy, ale ve svém srdci mi chtějí počarovat.“

Vychází ven a mluví (tamtéž). [To znamená:] „Všichni, kdo mne nenávidí, se přede mnou za mne modlí, ale když vyjdou ven, mluví spolu proti mně a proti mně si spolu šeptají.“

 

7. Slovo ničemného je vylito na něj (a když ulehl, již nepovstane) (41,9). [David říká:] „Mluví proti mně: ,David, ten je obezřetný, ví, co dělá; před lidmi se jeví, jakoby ulehl a nemohl vstát, ale [ve skutečnosti] může vstát ze svého lůžka,‘ neboť se píše: Slovo ničemného atd. Zeptali se mne: ,Kdo to o tobě řekl? Zřejmě to byl cizí člověk!‘ Já jsem jim řekl: Také muž mého klidu, v něhož jsem doufal, ten, kdo jedl můj chléb, rozvíjí proti mně úklady (41,10). Dokonce moji žáci rozvíjejí proti mně úklady!“ – „Jakým způsobem?“ – „Tak, že když vstoupí do studovny, přistoupí ke mně [mírně] jako kozlíčci, ale když ode mne odcházejí, stávají se z nich kozlové a trkají svými rohy!“

A chléb, [o němž David mluví,] to jsou slova Tóry, neboť je psáno: Pojďte, jezte z mého chleba (Př 9,5). David řekl: „Nepřipouštím si k srdci jejich slova, ale doufám v Tebe!“

 

8. A Ty, Hospodine, smiluj se nade mnou, dej mi povstat a odplatím jim (41,11). Je [ovšem] psáno: Neříkej: ,Odplatím za zlo!‘ Doufej v Hospodina a On tě zachrání (Př 20,22)! [David] však [říká]: „Odplatím jim dobrým za zlé; ať jim to vrátí Svatý, budiž požehnán.“

Podle toho poznám, že jsi našel ve mně zalíbení: že se nade mnou nezaraduje můj nepřítel (41,12). David řekl Svatému, budiž požehnán: „Pane světů! Ty jim odplať za zlo, neboť jsou nevděční! Vždyť já v jejich nemoci jsem oblékal pytlovinu (Ž 35,13): když byli nemocní, já jsem se přikrýval pytlovinou a modlil se za ně. Ale když jsem nemocen já, oni se modlí za to, abych zemřel!“ Svatý, budiž požehnán, řekl Davidovi: „A kdo ví, co [znamenala] ta pytlovina? Možná i ty ses modlil za to, aby zemřeli!“ [David] Mu řekl: „Je-li tomu tak, nechť vše, o co jsem prosil, přijde na mne! Neboť je psáno: A moje modlitba, ať se mi vrátí do klína! (Ž 35, 13) Proto je psáno: A Ty, Hospodine, smiluj se nade mnou a dej mi povstat (41,11).“ Svatý, budiž požehnán, mu odvětil: „Když jsi tak učinil, podle toho poznám, že jsi našel ve Mně zalíbení“ (41,12).

A [David] řekl: „A mne zachováš v úplnosti a postavíš mne před Sebe navěky (41,13). Co má být za to pro Tebe učiněno? Co Ti mám za to dát? Nemohu jinak, než Ti žehnat! Požehnán budiž, Hospodine, Bože Izraele, od věků až na věky! Amen a amen (41,14).“

(Konec první knihy)