Žalm 137.
2. Když se Jeremjáš dostal k řece Eufrat, ozval se Nebuzaradan a řekl mu: Bude ve tvých očích dobré jít se mnou do Babylóna? (Jr 40,4). Jeremjáš ve svém srdci uvažoval a řekl: „Kdybych šel s vámi, nebylo by utěšitele pro ty zajaté, které [zde] zanechali. A tak odešel od těch, [kteří šli do Babylóna]. Když vyhnanci pozvedli své oči a uviděli Jeremjáše, jak se od nich oddělil, křičeli všichni v pláči a volali: „Mistře náš, Jeremjáši, ty nás opouštíš?“ Plakali tam, neboť je psáno: U řek babylónských, tam seděli jsme, též plakali (137,1). Jeremjáš jim odpověděl slovy: „Nebesa a zemi volám za svědky, kdybyste zaplakali alespoň jednou, dokud jste byli na Sijónu, nebyli byste vyhnáni!“
3. Tam seděli jsme, též plakali (137,1). Proč Písmo říká: Tam seděli jsme? [Tento verš] nás učí, že nemohli posedět od té doby, kdy vyšli z Jeruzaléma, až dokud se nedostali k Eufratu, neboť [Babylónští] říkali: „Jejich Bůh je slitovný, budou-li k němu v naději vzhlížet, vrátí se a slituje se nad nimi; usednou-li a všichni se sdruží a budou volat k Bohu, pomůže jim a nám to vůbec neprospěje!“ Proto je postrkovali a poháněli proti jejich vůli, jak je psáno: K našim šíjím nás pronásledovali, (...nedopřáli nám spočinutí) (Pláč 5,5) a Naši pronásledovatelé byli rychlí (tamtéž 4,19).
Též jsme plakali. Co přimělo Izraelské k pláči kvůli babylónským řekám? R. Jochanan řekl: „Eufrat zabil více Izraelských nežli zabil ten zlovolník Nebukadnezar. Když byli Izraelští usídleni v Zemi Izraele, pili pouze z dešťové, tekoucí vody nebo z pramenných vod, nyní však, když byli vyhnáni do Babylóna, pili pouze vodu z Eufratu a mnozí z nich zemřeli. Proto plakali kvůli zabitým, které zabili jejich nepřátelé, kvůli mrtvým, kteří umřeli na cestě a nedovolili jim je pohřbít, i kvůli zabitým, které mezi nimi zabil Eufrat. Ale to ještě není všechno! Nebukadnezar seděl ve člunu, on i všichni jeho hodnostáři a knížata, a měli s sebou všelijaké hudební nástroje, neboť je psáno: A Chaldejci, na loďkách jejich jásání (Iz 43,14), ale všichni králové judští, uvrženi do železných řetězů, kráčeli nazí po břehu řeky. Když Nebukadnezar, ten zlovolník, pozvedl oči a uviděl je, řekl svým sluhům: ,Proč tito chodí vzpřímeně a rovně, bez nákladu? Nemáte nějaký náklad, který bychom jim dali na jejich šíje?‘ Tehdy přinesly svitky [Tóry], udělali z nich něco jako pytle, naplnili je pískem, položili jim je na ramena, až se jim ohnula postava, a tu si [písaři] řekli: K našim šíjím nás pronásledovali (Pláč 5,5). Tehdy se dal celý Izrael do pláče, až jejich volání vystoupilo na výšinu.“
R. Acha bar Aba řekl: „V tu chvíli chtěl Svatý, budiž požehnán, vrátit celý svět do [stavu] pustoty a prázdnoty, a řekl: ,Vše, co jsem stvořil, stvořil jsem pouze kvůli nim, jak je psáno: A také já udeřím dlaní o dlaň a uklidním svůj hněv (Ez 21,22). Svět, který jsem stvořil, jsem stvořil jenom dvěma rukama, jak je psáno: Též má ruka založila zemi, (má pravice nebesa rozvinula) (Iz 48,13).* [Nyní] ho zničím.‘“
R. Alfa bar Keruja řekl: „V tu chvíli vstoupili všichni služební andělé před Svatého, budiž požehnán a řekli před Ním: ,Pane světa! Celý svět a vše, co ho naplňuje, patří Tobě. Nestačí Ti, že jsi dal zničit dolní obydlí, ale zničil bys i dům obydlí nahoře?‘ Řekl jim: ,Zdalipak potřebuji útěchy? Já znám začátek a znám konec, neboť je psáno: A až do stáří Já jsem on (až do návratu Já ponesu, Já jsem učinil a Já pozvednu) (Iz 46,4). Proto jsem řekl: Odhlédněte ode mne, a budu hořekovat v pláči, nesnažte se mne utěšit (tamtéž 22,4).‘ Řekl jim: ,Útěchy, jimiž mne utěšujete, jsou přede mnou rouháním;** sestupte ode mne a sejměte z nich to břímě!‘ Služební andělé hned sestoupili a vzali jim ten náklad. A nejen služební andělé, ale také Svatý, budiž požehnán, [jej] osobně nesl, neboť je psáno: Kvůli vám jsem se natáhl do Babylóna (tamtéž 43,14).
[Když Izraelští kráčeli do vyhnanství,] vyšli jim vstříc synové Beraj*** a synové dalších měst a uviděli, že jsou nazí. Co učinili synové Beraj?**** Svlékli své sluhy a služky a poslali je jako dar před Nebukadnezara se slovy: ,Jsi zřejmě král, jenž miluje nahé.‘ Řekl jim: ,Jděte a oblečte syny Izraele!‘ Jaká byla odměna synů Beraj? Svatý, budiž požehnán, k nim stáhl milostnost nad [milostnost] celé Země Izraele, a velice zkrásněli, takže každý člověk, který [k nim] vstoupil, nechtěl [od nich] vyjít bez [tělesného] přestupku.“
Co znamená Též jsme plakali? Že plakali oni a s nimi i Svatý, budiž požehnán.
* „Ruka“ se chápe jako levice, takže ve verši jsou uvedeny obě ruce.
** Nesnažte (al-taicu) se mne utěšit se čte jako „Nerouhejte se (al-tineacu) pro mé utěšování“.
*** Snad obyvatelé Beraj v Babylónii. Braude poznamenává, že podle M. Friedmanna jde o „děti Beriho“ z kmene Ašerova, z rodu Beriho, zmíněného v 1 Pa 7,36.
**** Upraveno podle PE.
4. Na topoly, uvnitř ní, jsme pověsili své citary, neboť ti, co nás zajali, nás tam žádali o slova písně (137,2-3). Nebukadnezar jim řekl: „Co sedíte a pláčete?“ A povolal kmen Lévi a řekl jim: „Připravte se, a když budeme jíst a pít, chci, abyste se postavili a zahráli přede mnou na své citary, tak, jak hrajete před svým Bohem.“ Oni se podívali jeden na druhého a řekli: „Nedosti na tom, že dal zničit Jeho Chrám, ale nyní máme před tímto skrčkem [ještě] stát a hrát?“
5. Rabi Jicchak bar Tabla říkával: „Čemu se to podobá? Králi z masa a kostí, který se oženil s královskou dcerou. Řekl jí: ,Vstaň a podej mi pohár.‘ Ale ona mu ho nechtěla podat. On se na ni rozhněval a vyvedl ji ze svého domu. Šla a [pak] si vzala člověka, postiženého vředy. Ten jí řekl [také]: ,Vstaň a podej mi pohár.‘ Řekla mu: ,Ty budižkničemu, byla jsem královskou dcerou a vdala jsem se za krále, ale kvůli tomu, že mi řekl: »Podej mi pohár« a já jsem mu jej nechtěla podat, rozhněval se na mne a vyvedl mne ze svého domu. Kdybych mu ho podala, přidala bych ke své slávě [jeho] slávu, a ty mi nyní říkáš: »Vstaň a posluž mi«?‘
Tak se všichni [levité] postavili, ovládli sebe sama a vložili si palce na svých rukou do úst a zmrzačili si je. [A když je Babylónští vybízeli:] Zazpívejte nám ze zpěvu Sijónu! (137,3), [oni odpověděli] nikoli ,Nezazpíváme,‘ nýbrž, jak je psáno: Jak máme zpívat? (137,4) Ukázali jim své prsty a řekli: ,Jsme omezení, naše prsty jsou ochromeny!‘ Jak praví Písmo: Shromáždil jsem je u řeky, tekoucí do Ahavy..., ale ze synů Lévi jsem tam nenašel [žádného] (Ezra 8,15). Oni tam byli, jen nebyli schopni hrát na citary. A odkud víme, [že tam byli]? Protože o těch levitech, kteří byli vyhnáni z ní [Země Izraele], se mluví, že se vrátili: A mnozí z kněží a levitů, a hlavy rodů, starci, jež viděli první Chrám atd. (tamtéž 3,12). Jakmile se to však Nebukadnezar dozvěděl, vstal a nechal povraždit hromady Izraelských, ale přestože bylo mnoho z nich zavražděných, měli radost, že nezpívali píseň před modlou, jak je psáno: A [přestože] nás vynesli na hromadu, byla radost (137,3). V tu chvíli Svatý, budiž požehnán, přísahal Izraeli: ,Vy jste se ovládli a ochromili jste si prsty na své pravé ruce, tak i Já, [jak je o mně psáno]: Pozdrží vzadu svou pravici před tváří nepřítele (Pláč 20,3); ale není [zcela] odvrácena, vzpomenu si na vás, neboť je psáno: Zapomenu-li na tebe, Jeruzaléme, ať i má pravice zapomene [sloužit] (137,5).‘“
6. Učili jsme se, že když člověk omítá svůj dům omítkou, ať nechá něco drobného [neomítnuto] jako vzpomínku na Jeruzalém. Když člověk dělá vše, co je třeba k hostině, ať něco drobného vynechá jako vzpomínku na Jeruzalém. Když se žena zdobí, ať nechá něco drobného [neupraveného] jako vzpomínku na Jeruzalém, neboť je psáno: Zapomenu-li na tebe, Jeruzaléme, ať i má pravice zapomene [sloužit] (137,5).*
Od doby, kdy byl zničen Chrám, zvětšil se v Izraeli počet oddělených [tj. asketů], kteří nejedli maso a nepili víno. R. Jehošu‘a se s nimi setkal a řekl jim: „Mí synové, kvůli čemu nejíte maso a nepijete víno?“ Řekli mu: „Nejíme maso, jelikož bylo každý den neustále obětováno na oltáři, ale nyní je to pryč! Nepijeme víno, neboť každý den bylo vyléváno na oltář a nyní je to pryč!“ On jim odvětil: „To bychom neměli jíst ani datle ani hrozny, neboť z nich se přinášely prvotiny, neměli bychom jíst chléb, neboť z něj se přinášely dva chleby o Závěrečném svátku [Šavu‘ot] a předkladný chléb každý šabat. Vodu bychom neměli pít, jelikož se z ní ulévala voda o Slavnosti [Sukot]!“ Mlčeli a tak jim řekl: „Není možné truchlit vůbec a není možné truchlit příliš.“ A rabi Jehošu’a řekl: „Vydáváme [tvrdý] výnos, pouze když v něm může obstát většina společenství!“ [Na] jaký verš [se odvolával]? R. Ada bar Ahava řekl: „Prokletím jste prokleti, a vydíráte se Mnou národ celý** (Mal 3,9). Je-li zde národ celý [jenž by dodržoval výnos o zákazu], pak ano! Ale není-li, pak nikoli [tj. neplatí].“
Nicméně tak pravili moudří: „Omítá-li člověk svůj dům omítkou, ať nechá něco drobného [atd.].“ A kolik [toho má nechat]? R. Josef řekl: „Loket na loket.“ R. Chisda řekl: „[To místo má být] u vchodu.“
„Když člověk dělá vše potřebné k hostině, ať něco drobného vynechá [atd.].“ Co to znamená? R. Papa řekl: „[Předkrm] z rybí sekané.“
„Když se žena zdobí, ať nechá něco drobného [atd.].“ A co to znamená? Rav řekl: „Vlasy na skráni,*** neboť se píše: Zapomenu-li na tebe, Jeruzaléme, ať i má pravice zapomene [sloužit] (137,5).“
Co [znamená] na hlavě je radost má (137,6)? Řekli mu: „To je popel z ohniště, který [se dává] na hlavu ženichů.“ Rav Papa řekl Abajemu: „Kde se má dávat [ten popel]?“ On mu řekl: „Na místo, kde nosí tefilin, neboť je psáno: Pozvednout truchlící Sijónu, dát jim ozdobu (peer) namísto popela (afar) (Iz 61,3).“****
* Celý odsek až do konce viz Bava batra 60b.
** „Meera“ se zde ovšem chápe nikoli jako „prokletí“, nýbrž jako slavnostní slib, jímž se Izraelští zavazují dávat desátky a terumu, ale tento slib není naplněn, pokud tak neučiní celé společenství.
*** Nemá si odstraňovat vlasy ze skrání.
**** Tefilin se chápou jako „ozdoba“ podle Ez 24,17.
7. Rabi Dosa řekl: „Zapomenu-li na tebe, Jeruzaléme, ať i má Pravice zapomene (137,5), tj. [zapomene] činit zázraky.“
Rabi Ze‘ira řekl jménem r. Šime‘ona ben Lakiš: „Shledáváš, že když nepravosti [Izraele] způsobily vstup národů do Jeruzaléma, ti se chopili mocných Izraele a spoutali jim ruce za zády! Svatý, budiž požehnán, však řekl: Já s ním [budu] v soužení (Ž 91,15), [tedy jako by říkal:] ,mí synové se nacházejí v soužení, ale Já [to] vidím‘ a jakoby stáhl dozadu svou pravici před nepřítelem (Jób 2,3). Ale nakonec zjevil Danielovi ty [zázraky]: A ty jdi ke svému konci (pak spočineš, ale povstaneš ke svému údělu na konci dnů) (Dan 12,13). [Daniel] se zeptal: ,Aby nastal [pro mne] soud a účtování?‘ Svatý, budiž požehnán, mu řekl: Spočineš (tamtéž). [Daniel] se zeptal: ,Spočinu navždy?‘ Ale On mu řekl: Povstaneš (tamtéž). [Daniel] před Ním řekl: ,Pane světa, s kým? Se spravedlivými nebo se zlovolnými?‘ [Svatý, budiž požehnán,] mu řekl: Ke svému údělu (tamtéž), tj. ,se spravedlivými, jako jsi ty‘. [Daniel] se zeptal: ,A kdy? Na konci dnů (ha-jamim), nebo »na konci Pravice (ha-jamin)«?‘ Tehdy mu řekl: ,Na konci zotročení mé Pravice.‘* Svatý, budiž požehnán, mu řekl: ,I své Pravici jsem určil konečnou [lhůtu]: po celý čas, kdy mí synové budou otročit, bude otročit s nimi, ale vysvobodím-li své syny, vysvobodím svou Pravici.‘ Neboť David řekl: ,Kvůli tomu, aby Tvoji milí byli zachováni, zachraň svou Pravici a odpověz mi (Ž 60,7). Pane světů, učiň to pro ně, kvůli svými milým, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. A po celý čas, kdy nemají zásluh, čiň to pro ně kvůli své Pravici, a odpověz nám!‘ Svatý, budiž požehnán, mu řekl: ,Učiním, neboť je psáno: Odhalí Hospodin svou svatou paži (před očima všech národů, a spatří všechny končiny země záchranu našeho Boha) (Iz 52,10). A je psáno: Pomohla mu Pravice a Jeho svatá paže (Ž 98,1).‘“
* Podobně Zohar, Noach (I, 63a).
8. Pamatuj, Hospodine, na syny Edómu, den Jeruzaléma (137,7). Izraelští řekli před Svatým, budiž požehnán: „Pane světa! Ty říkáš nám: Pamatuj (Dt 25,17), [ale jsme to] my, u koho existuje zapomnění. Nuže, Ty pamatuj, vždyť před Trůnem Tvé Slávy neexistuje zapomnění…“
Bořte, bořte (aru) až do základu v něm (tamtéž). R. Aba bar Kahana řekl: „[To znamená:] ,Zbourejte, zbourejte‘, jak říká Písmo: Opevnění Babylóna široké bude ve zbořeniště zbořeno (are‘er tit’are‘ar) (Jr 51,58).“ R. Levi řekl: „[To znamená:] ,Vykliďte, vykliďte‘, jak Písmo praví: Vyprázdnila (te‘ar) džbán k napojení (Gn 24,20).“
9. Připomeň, Hospodine, synům Edómu den Jeruzaléma (137,7). Kdy [to nastane]? Když budou vyvráceny jeho základy, [tj.] těch, co říkají: „Bořte, bořte, až do základu v něm“ (tamtéž).
10. Zeptali se r. Eli‘ezera: „Jsou pokolení posledních způsobilejší nežli pokolení prvních?“ Řekl jim: „Potvrzením budiž, co se událo až k vašemu [pokolení] s Domem vyvolení: vaši otcové dopustili, že byla odňata střecha [Chrámu], neboť je psáno: A bylo odkryto Judovo zastínění (Iz 22,8), ale my jsme zničili zdi, neboť je psáno: Říkají: Strhněte, strhněte až do základu v ní (137,7). To tě učí, že na každé pokolení, za jehož dnů není postaven [Chrám], se nahlíží tak, jako by ho zničilo. Z jakého důvodu? Protože nečinilo pokání.“
11. Rabi Leonti se zeptal v přítomnosti rabiho Jony: „Dceři kněze, která se provdá za [řadového] Izraelitu [a má s ním dítě], [není po ovdovění povoleno,] aby se vrátila [do otcovského domu] a jedla tam [terumu].* Ale dceři [řadového] Izraelity, která se provdá za kněze [a má s ním dítě], je to dovoleno a je vhodné, aby [i po ovdovění] jedla, co [dříve] nejídala.“ Otázka zní: [Když si po ovdovění vezme tentokrát Izraelitu, má s ním dítě a pak znovu ovdoví], nemá jí být dovoleno opět jíst terumu?**
[Rabi Jona] mu řekl: „Tak, neboť r. Ze’ira a rav Anan jménem Rava pravil: ,Co ses naučil [z verše]: Dcera kněze (Lv 22,12)? Znamená to, že [ta] pokračuje ve způsobu života kněze. Ale když Písmo říká: Dcera Babylóna zničená (137,8), znamená snad [výraz] dcera Babylóna, že [Edóm] byl skutečnou dcerou Babylóna? Nikoli, znamená to, že činil [dál] podle babylónského způsobu.“
* PE tuto kapitolu vůbec nemá. Buber doplňuje z jJevamot 9,8 a 10b. Braude se ve svých doplňcích řídí komentářem Z. Rabinowitze, Ša‘arej Torat erec Jisrael, Jeruzalém 1940.
** Verš Lv 22,11 je interpretován tak, že [řadová] Izraelitka, vdaná za kněze, může i po jeho smrti jíst terumu, pod podmínkou, že má s ním dítě. Ale když si pak vezme [řadového] Izraelitu, toto privilegium končí. Otázka r. Leontiho představuje zvláštní případ (Braude).