Žalm 130.
1. Píseň výstupů. Z hlubin volám Tě, Hospodine (130,1). R. Josi bar Chanina jménem r. Eli‘ezera ben Ja‘akov řekl: „Člověk nikdy nesmí při modlitbě stát na vyvýšeném místě, ale má se modlit na místě nízkém, jelikož se říká: Z hlubin volám Tě.“ Učí se [v barajtě], že člověk nemá při modlitbě nikdy stát na lůžku, na židli, na lavici ani na stoličce nebo na [jiném] vyvýšeném místě, ale má se modlit na místě nízkém, protože před Všudypřítomným není vyvýšení, jak je psáno: Z hlubin volám Tě. A také se píše: Modlitba pro poníženého, když je sklíčen (Ž 102,1).
2. Neboť u Tebe je odpuštění (130,4). R. Aba řekl: „Odkládáš odpuštění od Nového roku [do Dne smíření]. A proč je tomu tak? Kvůli bázni z Tebe, aby obava z Tebe spočinula o Dnu smíření na [všech] Tvých tvorech.“