Josef Gikatilla – Tajemství hada1)
Žádal jsi mne, příteli mé duše, abych Tě obeznámil s tajemstvím hada a soudu nad ním,2) a ptal ses na jeho dílo.
1 Dříve než přistoupím k jeho výkladu, musím Tě seznámit s důležitými principy, které jsou pro chápaní této věci velmi potřebné. Již jsem Ti oznámil, můj synu, že od Biny výš není pochopení ani známosti pro nikoho, kdo byl stvořen, a oko nespatřilo boha kromě Tebe (Iz 64,3). Ovšem od Geduly a Gevury níž jsou horní [tj. andělská] knížata, spojená s praotci, a to po obou stranách – Abrahamově i Izákově. S Abrahamem, který je tajemstvím pravé Paže, je spojeno třicet pět [těchto] knížat prostřednictvím Izmaela, k němuž přiléhá Egypt, který je druhý po Zemi Izraele.3) K Egyptu přiléhají ostatní království třiceti pěti knížat na pravé straně, kterou je Abraham, a všichni jsou spojeni s Abrahamem prostřednictvím Egypta, jenž je první z [oněch pohanských] vlád – jsou [tedy] spojeni s Abrahamem prostřednictvím Izmaela.
1) Z originálu R. Josef ben Avraham G'ikatilija, Sod ha-nachaš u-mišpato, in: Amnon Gros (ed.), Ša‘arej keduša ha-šalem, Tel Aviv: Aharon Barzani a syn, 2005, s. 187-201, se souběžným čtením textu v rukopisu z pařížské Bibliothèque Nationale č. 841 (fol. 273-279) a občasným přihlédnutím k edici R. Kohena, Sod ha-nachaš u-mišpato, Jeruzalém: R. Kohen, 1998, přeložila Mária Schwingerová. Poznámky upozorňují pouze na ty odchylky v důsledku srovnání těchto verzí, které zásadně mění smysl textu a nepatří mezi zjevné chyby a zkomoleniny.
2) Nebo: "jeho práva" (mišpato), v rkp. BN 841 šefatav, tj. jeho soudů či práv; někdy překládáno také ve smyslu „jeho postavení a charakteru v rámci zákona“ („his habit“).
3) O významném postavení Egypta a jeho andělského knížete viz výklad v Ša‘arej cedek, brána I.
2 Toto tajemství [souvisí s tím], že Izmaela porodila Abrahamovi Egypťanka Hagar, neboť se praví: I vzala mu matka ženu ze země egyptské (Gn 21,21) – zajisté z hraniční země soužení4) – a ona je [místem] přichycení Egypta k Abrahamovi prostřednictvím Izmaela. Zde je ze strany Abrahama k pravé Paži přichyceno [zmíněných] třicet pět knížat. Zvenčí, za linií třiceti pěti knížat, jsou pak další síly, přiléhající k [oněm] knížatům ze strany Abrahama, a tyto síly se nazývají „syny konkubín“. Je psáno: Abraham si vzal opět ženu a její jméno bylo Ketura (Gn 25,1), [tedy] ve skutečnosti „kadidlo“. To jsou ti, kteří potřebují kadidla, aby je vynášeli z merkavy, [jak se praví:] Budou klást kadidlo ve Tvém hněvu (be-apecha) (Dt 33,10), a je psáno: Synům konkubín, které měl Abraham, dal Abraham dary a odeslal je atd. (Gn 25,6). Museli být nutně posláni pryč, přičemž [otec] jim zanechal jména nečistoty, protože byli syny konkubín a byli hodni poskvrnění a nečistoty. [Nicméně] jim dal místo přichycení.
A věz, že po levé straně, kterou je Izák, je přichyceno třicet pět knížat ze strany Ezaua, a ti všichni jsou knížata, kteří se obecně nazývají „pohany“ (gojim), přičemž počátkem všech je Amálek, syn Ezaův, neboť se praví: Počátkem pohanů je Amálek (Nu 24,20). Jeho původ je přichycen na Pažích světa5) skrze Izáka, jelikož on je hlavou pohanů [v této oblasti]6) – od Krku7) výš totiž nevystupuje nikdo kromě samotného Jákoba, mír s ním – , od Paží níž je hlavou pohanů [tedy] on, jak je psáno: Aby tě Nejvyšší dal nad všechny pohany (Dt 26,19). Prostřednictvím Jákoba jsou s Izraelem sjednoceni Nejvyšší (eljon) a Propast (tehom).8)
4) Autorovo bevad'aj ("zajisté") spojené s opakováním určitého slova z vykládaného verše většinou předznamenává mystické chápání daného výrazu, které může rozvinout (viz např. kap. 28), ale nemusí a spíše s ním pouze mlčky počítá. V Gikatillově pojetí jména Egypta (Micrajim) splývají dva významy slova mejcar či mecar („meze“ a „soužení“). Na výše zmíněném místě v Ša‘arej cedek to vysvětluje takto: „Země egyptská je druhou zemí po Zemi Izraele a proto se nazývá Micrajim, což je výraz pro ,hranice‘ (mecarim), sousedství dědičné země, neboť ono soužení (mejcar) přestává s [jejími] mezníky.“ Za nimi začíná vnitřní „oblast“ sefirot, zatímco zvenčí se nacházejí kelipot neboli chiconim (vnější síly).
5) „Paže světa“, nebo také „věčné paže“ (podle Dt 33,27) – ruce nebeské Postavy (Abraham a Izák, sefiry Chesed a Gevura), viz např. Bahir, § 176 (Sch § 118), § 188 (Sch § 130) aj.
6) Podle linie Izák – Ezau – Elífaz – Amálek.
7) Tj. krku (onek) nebeské Postavy, myslí se Da‘at.
8) Autor někdy tehom chápe jako oblast nejzazších vnějších sil, čerpajících z Gevury (viz Ša‘arej ora, brána VI, 5. sefira), kterou vykládá jako temnotu nad propastí (Gn 1,2; viz tamtéž, brána V, 6. sefira), zatímco tehomot (Př 3,20) u něj poukazují na sféry vzniklé rozdělením prostřednictvím Da‘at (viz tamtéž, brána V), která je podstatou prostředního provazce náležejícího Jákobovi (Tif’eret): smiřuje protiklady, nahoře se dotýká Keter a dole Malchut.
Pisatel rkp. BN 841 viděl zřejmě ve své předloze namísto slova tehom (které je v našem textu zdůrazněné podobně jako slovo eljon) zkratku hchvk, kterou pak rozepsal (ve-ha-chatan ve-ha-kala): „Prostřednictvím Jákoba jsou sjednoceni Nejvyšší, Ženich a Nevěsta“ (Nevěstou se myslí sefira Malchut a Ženichem pak sefira Jesod (symbolizovaná Josefem) jako součást Tif’eret (jejíž obrazem je Jákob).
3 Toto je tajemství příštího světa: „Víno střežené ve svých [nebo: v Jeho] hroznech [od šesti dnů Stvoření]“9) [viz např. Sanhedrin 99a]. Není v něm aspekt vína úlitby, neboť tam nevystoupí žádný kníže pohanů, a není uléváno k modloslužbě. Odtamtud níže [však] přebývají pohané – Paže, to jsou úchyty těchto pohanů – a [víno] ze strany Gevury je vínem, které není střeženo a stává se vínem úlitby [viz také mAvoda zara, 4,8 (55a)].
9) Jajin mešumar je zde symbolem oblasti Biny; „hrozen“ (enav) se vztahuje na Chochmu, resp. myšlenku Boží (machšava) skrývající se zde jako šťáva v hroznu, viz výklady v Ša‘arej ora, brána IX, 2. sefira a Ša‘arej cedek, brána VIII.
4 Takže u Izáka je místo přichycení třiceti pěti knížat pohanů prostřednictvím Ezaua, [a tak i] prostřednictvím Amáleka. Co je psáno o Izákovi? Přines mi úlovek, [a pojím a požehnám] (Gn 27,7), Přinesl mu víno a [on] pil (Gn 27,25). A [v jeho prvním požehnání] je psáno: Nechť dá ti Bůh (Elohim) [z rosy nebes a z olejů země] (tamtéž, v. 28). [Izák] ho chtěl přimět, aby se vrátil, a připojit ke svazku Biny,10) jež je místem sestupování rosy; chtěl ho [s ním] svázat. [Dále je však psáno:] Z olejů země (v. 39)11) – protože Ezau nebyl hoden Biny, která je místem rosy, chtěl ho svázat s tímto místem,12) neboť místo rosy Ezau prodal.
10) Rkp. BN 841: „Chtěl ho udržet a s láskou opatrovat ve svazku Biny.“
11) Jákobovo a Ezauovo požehnání jsou ohledně rosy nebes a olejů země na pohled velmi podobná, liší se však v podstatných detailech. V tom Ezauově čteme: Z olejů země (mi-šmanej ha-arec) bude tvé sídlo a z rosy nebes (u-mi-tal ha-šamajim) shůry. Obě požehnání obsahují předložku mi, ale protože v tom Ezauově není vázána na spojení nechť Ti Bůh dá (s nímž znamená „z“), překládá se většinou jako „bez“ nebo „od“ a vykládá ve smyslu omezení (k čemuž přispívá i další mi ve slově me-al, „seshora“ i „dál od hořejšku“). V Jákobově má přednost rosa nebes, v Ezauově oleje země. Jak připomíná Ramban v komentáři k tomuto místu, i Ezau bude mít žírnost země a nebeskou rosu, ovšem „v jiné zemi“. R. Bachja ad loc. praví, že právě proto, že v Ezauově požehnání není zmíněn Bůh, nebude mít tyto věci přímo od Boha, ale cestou planetárních vlivů, jimž jeho pokolení podléhá, a navíc dočasně, na tomto světě.
12) Oleje země pak znamenají šefu z Gevury, kterou přijímá Malchut („Země“) v aspektu Soudu.
5 A toto je tajemství Gevury:13) Posvěť mi každého [prvorozeného] (Ex 13,2) – [tj.] tajemstvím Chochmy;14) on je prvotinou jeho síly, jemu náleží právo prvorozenství (Dt 21,17).
Rosa sestupuje z gevurot a deště sestupují z Gevury; proto rosa [padat] nepřestává, ale deště přestávají.15) Gevurot jsou tajemstvím vína střeženého, avšak Gevura je místem,16) kde se stává vínem úlitby. Je [ovšem] psáno: On je Bůh živoucí (Jer 10,10), Nebudeš mít jiné bohy před mou tváří (Ex 20,3), Bůh živý ve vašem nitru (Joz 3,10), Ve jménu Hospodina, věčného Boha (Gn 21,33), a je [rovněž] psáno: Není s ním boha cizího (Dt 32,12), Nebudeš se klanět jinému bohu (Ex 34,14).
13) Rkp. BN 841: „Toto je tajemství prvorozenství (bechora): Posvěť mi každého prvorozeného Chochmy.“
14) Jakožto prvotiny, viz Př 4,7; každé posvěcení při tom přitahuje šefu z nejvyšších míst, viz výklad níže o keduši.
15) Gevurot jsou síly emanující z Biny do Gevury, počínají-li si Izraelité spravedlivě, v opačném případě tyto síly Gevuru neposilují, zůstává jakoby opuštěná a Izrael přemáhají nepřátelé. Tento rozdíl autor popisuje takto:
„Věz, že mida Soudu (Din), která se nazývá Gevura a je Strachem Izákovým (Pachad Jicchak), se nazývá jednotným číslem Gevura (a nikoli [množným číslem] gevurot), protože ji obklopuje mnoho soužení, a když Izraelité hřeší, jakoby nesílila, jelikož knížata, která jsou kolem ní, mají možnost mluvit a ona je tehdy oslabena...“ (Ša‘arej ora, brána VIII., 3. sefira).
„Když Izraelité hřeší, Gevura je tímto hříchem zesláblá, jak praví prorok: Kde je tvá horlivost a tvé mocné skutky (gevurot) (Iz 63,15), a Gevura pak odpovídá: Opomněl jsi (teši) Skálu, která tě zrodila a zapomněl jsi na Boha, jenž ti dal v bolestech zrod (Dt 32,18). Když tedy hřeší, Gevura je oslabena a Pravice se obrací zpátky, jak praví [Písmo]: Obrací zpátky svou pravici zpřed nepřítele (Pl 2,3). A věz, že nahoře nad stranou Gevury je pramen a šefa, z níž Gevura čerpá, a z tohoto pramene, který je výš než Gevura a nazývá se Bina, prýští několik druhů sil Gevury, které se nazývají gevurot, o čemž se praví: Kdo vylíčí mocné skutky (gevurot) Hospodina? (Ž 106,2). Jsou-li Izraelité spravedliví, pak tytéž gevurot vylévají své síly do midy zvané Gevura a Izrael je pak schopen přemáhat národy (umot), a protože je Gevura ve své síle, Izraelité válčí s národy a uplatňují mstu na svém nepříteli. Ale pokud Izraelité – Bože chraň! – hřeší, pak zůstává mida Gevury slabá a nemstí se těm, kdo slouží modlám“ (Brána VI., 5. sefira).
16) Rkp. BN 841: „Gevura je tajemstvím místa...“
6 [V oblastech] pod Pažemi, které se nazývají Gevura, se [víno střežené] stává vínem úlitby a vylévá se k modloslužbě při dotyku pohana, neboť na těch místech se dotýká vína. Ale od Paží výš, kde je místo Biny a Chochmy,17) [nikdo] víno úlitby nečiní, neboť tam nevystoupí [žádný] kníže pohanů, tudíž se nazývá vínem střeženým. A toto je tajemství příštího světa: Vystupuje tam jedině Jákob, o němž je psáno: Neboť Jákoba si vyvolil Hospodin, [Izraele ke zvláštímu vlastnictví] (Ž 135,4), a je [rovněž] psáno: Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy [ke svědectví Izraeli] (Ž 122,4).
„Celý Izrael má podíl na příštím světě“ [viz Pirkej avot, passim, nebo mSanhedrin 10,1], ale pokud někdo z Izraelitů vědomě zhřeší a napije se vína úlitby, přichytí se na něm trní a bodláčí bohů, jimž se ulévá (elohej ha-masecha);18) on se již od nich neodloučí a zmaří tak svůj podíl na víně střeženém, které je životem příštího světa. Je psáno: Zapletení [do] trní a jako pitkami zpití (Nach 1,10), [nebo:] Kteří jídali tuk svých obětí a jedli, [pili víno svých úliteb] (Dt 32,38). [Ale] je [také] psáno: Víno rozradostní srdce člověka (Ž 104,15); rabíni blahé paměti [říkají]: „Víno nebylo stvořeno k ničemu jinému než k útěše truchlících“ [viz Sanhedrin 70a, Eruvin 65a], a píše se: Dejte opojný nápoj hynoucímu [a víno těm, kdo mají v duši hořkost] (Př 31,6) – protože víno pochází z místa radosti, kde není obavy, a z domů povznesených, neboť Písmo svědčí o jeho důstojnosti a ušlechtilosti, jak je psáno: Rozradostňuje Boha (Elohim) i lidi (Sd 9,13).
17) Původní „a Gevury“ opravuji podle zde vložené glosy. Lze případně číst „a gevurot“.
18) Tento výraz v sobě zahrnuje ještě dva další podvýznamy spojené se slovesem nasach, které poukazují na modly – na „ulité bohy“ z Lv 19,4 a na bohy „přikrytí“ z Iz 30,1 (tj. závazku, paktu).
7 Věz, že [víno] nahoře rozradostňuje Boha,19) ale příliv Gevury ze střeženého vína se někdy opravdu vylévá k úlitbě, jak je psáno: Přinesl mu víno a pil (Gn 27,25). [Vždyť] kdyby Jákob nepřišel s vínem dřív a nepřinesl ho [před požehnáním], proč by byla ve víně úlitby síla modloslužby?20) [Proto je o Ezauovi] psáno: Půjdu vedle tebe (Gn 33,12). Není krále, ani knížete, ani oběti, ani sloupu, ani efódu, ani terafim (Oz 3,4) – to vše má užitek z toho, že Jákob (mír s ním) přišel [s vínem] dřív a přinesl ho [předčasně].
19) Text zde můžeme chápat i v tom smyslu, že „rozradostňuje" také „bohy" (elohim) – tj. bohy pohanů, přichycené na Gevuře, s níž je spojeno jméno Elohim. Bylo by to k úvaze také proto, že autor výše cituje verše, jimiž dává do protikladu „živého Boha“ (Elohim chajim) a „bohy cizí“ (elohim acherim), průběžně se věnuje výkladu o živení knížat pohanů z vína Gevury, přičemž určitě počítá s celým zněním citovaného talmudického výroku, podle něhož bylo víno stvořeno také k „odměně/odplatě hříšníkům“.
20) Autor má zřejmě na mysli požití vína před požehnáním – Izák totiž požehnal syny až poté, co se najedl a napil, zatímco každému obětování a slavnosti, spojené s jídlem a pitím, požehnání předchází. V Ša‘arej ora (brána V, 6. sefira) celou věc vysvětluje v širším kontextu:
„Již jsme tě seznámili s tím, že náš praotec Izák (mír s ním), je dokonalou zápalnou obětí, a Šechina se od něj nevzdálila ani na chvíli; jak by se k němu tedy mohla dostat nějaká chyba? Nebo jak by mohl milovat Ezaua? Nebo jak by mohl chtít požehnat hříšníka a spravedlivého opomenout? Nebo jak by mohl vykonat požehnání až po jídle a pití, když modlitba jídlu předchází? Je totiž psáno: Nebudete pít víno ani opojný nápoj, vy, ani vaše děti s vámi, [když budete vcházet do stanu setkávání] (Lv 10,9). Jak by mohl Izák jíst, pít a pak požehnat hříšníka? Můj synu, nenech se svést svou myslí a nepřijímej mylnou víru, že tak dokonalý spravedlivý jako náš praotec Izák (mír s ním) by mohl klopýtnout v [tak] malé věci, ale všechny jeho skutky jsou vyváženy na vahách práva Hospodina, budiž požehnán. Věz, že náš praotec Izák (mír s ním) viděl, že jsou dva světy, tento svět a svět příští, a viděl Izraelity, jak jsou zastíněni a souženi v tomto světě, a viděl také svou midu, midu přísného Soudu, rozprostřenou nad Izraelem. S lítostí si řekl: „Co si mí synové počnou v moci pohanů ze sedmdesáti národů a jak si mezi nimi v exilu povedou?“ Řekl si: „Bude lepší, když dám svému synu Ezauovi požehnání tohoto světa, které přichází skrze jídlo a pití, takže bude vládnout nad Izraelem. Jelikož Izraelité zhřeší, bude lépe, když upadnou do exilu u svého bratra Ezaua, než do exilu u cizích, jinozemců, tedy sedmdesáti národů.“ (...) Izák řekl: „Ezau není hoden, aby zdědil vyšší požehnání intelektu, nýbrž zdědí nižší požehnání těla, je proto vhodné mu požehnat ohledně věcí tělesných, z nichž se raduje tělo, a to je jídlo a pití.“ Proto Izák řekl Ezauovi: Připrav mi pochoutku... a já ji pojím, aby ti požehnala má duše (Gn 27,4), zajisté má nefeš, protože ta přijímá pokrm, a nikoli nešama.“
Druhou variantou výkladu je, že Jákobovo víno bylo čímsi navíc – Izák žádal při rozhovoru s Ezauem pouze úlovek, protože to byla věc z Ezauovy domény, chtěl mu ovšem vínem („rosou nebeskou“) požehnat – připojit ho ke svazku Biny. Jákob ho však předešel a sám přinesl ze střeženého vína ještě před tímto požehnáním. Jelikož se ho Izák pak napil, měly z něj užitek také všechny zmíněné pohanské větve.
8 Věz, že sedmdesát horních korun je k Izákovi a Abrahamovi přichyceno [právě] prostřednictvím [tohoto] vína, neboť jeho místo je zajisté v Mozku [nebeské Podoby]. A poté, co jsem tě obeznámil s tímto, věz, že na Izákovi je vlevo přichyceno třicet pět knížat, [a to] skrze Edóm a skrze Amáleka. Věz, že Amálek je hlavou prapůvodního hada, je přichycen zaříkáváním21) a had je jeho merkavou. Je psáno: Hle, já budu stát před tebou tam, [na té skále]22) (Ex 17,6). A to bylo v Refidim. Na tom místě se had a Amálek nacházejí spojeni v jedno, je [totiž] psáno: Cesta hada na skále (Př 30,19), a píše se: Přijde Amálek a bude válčit [s Izraelem v Refidim] (Ex 17,8) – zajisté jsou [tedy] skála, had a Amálek propojeni. [Dále] je psáno: Amálek je počátkem pohanů [a jeho posledek je k zániku] (Nu 24,20),23) a o Amálekovi je [rovněž] psáno: Který se mu [tj. Izraeli] vložil do cesty při jeho vystoupení z Egypta (1 S 15,2). Na místě, které se nazývá „cesta“, číhá na Izrael, neboť tam ho zanechal Adam, když Samael padl, [jak] je psáno: Půjdeš po svém břiše (Gn 3,14).
21) Be-lachaš (tak i Kohen, s. 3); BN 841 má be-nachaš („na hadovi“) a tak čte i Scholem podle jiné rkp. verze (viz Major Trends, s. 405n).
22) Skála (Cur) je Božím přízviskem, u Gikatilly spojeným s Gevurou, s „tvrdým místem“ a pokušením v Mase a Merivě (Ex 17,7; viz Ša‘arej ora, brána IX, 2. sefira).
23) V rkp. BN 841 text pokračuje takto: „Neboť konec Hada, který je jeho posledkem [zde čtu achrit namísto achdut „jednota“], sahá až do dolního Še’olu, na místo, jež se nazývá K zániku (namísto chevron, „Hebron“ zde čtu výraz adej oved z Nu 24,20, jenž upomíná na dále zmiňované slovo abadon, „Zničení“], [jak] je psáno: Še’ol a Abadon naproti Hospodinu (Př 15,11).“ „Hlava“ Hada – Amálek – je připojena k Izákovu potomstvu, kde se živí ze svatosti, zatímco jeho ocas sahá do nejhlubšího podsvětí.
9 Ten, kdo má svůj původ u ženy, [hada] vskutku zasahuje vždy na začátku,24) [jak] je psáno: On ti potře hlavu [a ty mu potřeš patu] (Gn 3,15). V souladu s tím všemožní hadači (menachešim), mrakopravci (me‘unanim) a věštci (kosmim) působí skrze padlé [duchy] a [jejich] „otevření očí“25) je losem Azazelovým. Takové bylo i pochopení, jehož dosáhl Bileám, neboť je psáno: Jenž padá (nofel) a [má] otevřené oči (Nu 24,4 a 16); psáno je: Obři [nefilim, padlí nebo noflim, padající]26) byli na zemi v oněch dnech, a také poté, když vcházeli [synové Boží k dcerám lidským..., to jsou ti mocní...] (Gn 6,4). Ti mocní (giborim) byli [padlí duchové]27) ze strany Gevury.
24) Le-olam hu moc’ao ecel ha-iša, omnam makato hu ba-rišona: „Jako první vždy dává ránu vskutku ten, jenž má původ u ženy.“ Ba-rišona má u Kohena (s. 3) variantu, která zní be-rošo, „na jeho hlavě“, nebo „skrze jeho hlavu“. Jako „toho, kdo má původ u ženy“ chápu člověka (tj. „její sémě“ z Gn 3,15), který potírá hlavu hada: Kvůli člověku byl prapůvodní had proklet, takže byla zasažena jeho hlava (Samael s padlými duchy). Výklad může pracovat s významem ba-rišona rovněž ve smyslu „do prvních řad“, na rozdíl od hada, jenž napadá dolní a zadní zranitelná místa, nejslabší z generace a poslední pokolení.
Pasáž z BN 841 zní poněkud odlišně: Le-olam hu macuj ecel ha-iša, omnam makato hi ba-rišona. Lze ji přeložit jednoduše jako „Zkáza [od] toho, kdo se nalézá u ženy [tj. od muže], je vskutku vždy na začátku“, ale i takto: „Zkázou toho, kdo byl nalezen u ženy [tj. Had], je vskutku vždy zpočátku ona.“ Nicméně vše je v souladu s Gn 3,15, kde Hada potírá jako první rovněž žena, resp. „její sémě“.
Kontext s „hadači“ by pak byl takový, že člověk, který padlé duchy zpočátku vnímá jako své pomocníky při prozření, tj. „vítězí nad nimi“ a činí si z nich své sluhy, končívá jako poražen v jejich osidlech. Viz ovšem i další význam slovesa šuf v Gn 3,15 a s ním spojené možnosti (pozn. 39).
25) Tj. jejich vize. Termín giluj ejnajim znamená jistou zkušenost vidění andělů pro ty, kdo nejsou proroky (viz Ramban ke Gn 18,1 nebo Nu 23,23). Týká se např. také Bileáma v Nu 22,31.
26) Viz např. Berešit raba 26,7: „Nefilim, to znamená, že způsobili pád (hipilu) světa, oni sami odpadli (naflu) od světa a svým smilstvem naplnili svět potraty (nefalim).“
27) BN 841 zde má „byli všichni ze strany Gevury“.
10 O Amálekovi je psáno: Jenž se střetl (kara) s tebou na cestě (Dt 25,18), [tj.] na místě Jesodu, který je „cestou“, a napadl zadní voj (jiznav) v tobě (tamtéž) – vskutku v zadní části (zanav),28) na místě jeho pádu, [jak se praví:] [Mezi její nohy klesl,] padl, tam, kde klesl, tam padl zničen (Sd 5,27). A moudří blahé paměti říkají, že [Bileám] v noci prováděl soulož se svou oslicí,29) což se zajisté týká pochopení, jehož dosahují hadači, a [to] prostřednictvím „střetu“ (keri),30) který [rovněž Bileám] prováděl se svou oslicí. Je [totiž] psáno: A Bůh se střetl (va-jikar) s Bileámem (Nu 23,4) a [také]: Postavil se mu do cesty anděl Hospodinův coby odpůrce, a on jel na své oslici (Nu 22,22) – zajisté jezdil (rochev).31) A [o tom] je psáno: Cesta hada na skále, cesta lodi v srdci moře a cesta muže u dívky (Př 30,19).
28) Dosl. „ocasu“. K výkladu verše viz např. Raši ad loc.
29) Celý výklad viz Sanhedrin 105ab.
30) Toto slovo znamená také poluci, viz význam slovesa kera/i v Dt 23,11. V Berešit raba 52,5 (74,7) a Vajikra raba 1,13 se zachoval výklad r. Jisachara, podle něhož slovo vajikar v Nu 23,4 poukazuje na náhlý způsob Božího setkávání s pohanskými věštci prostřednictvím „polovičního slova“ (dibur checi), zatímco pro proroky Izraele měl zjevení úplné (dibur šalem). Raši ad loc. o tom píše takto: „Střetl se – to je výraz pro náhodnost, výraz pro něco hanebného, výraz pro nečistotu způsobenou polucí, což [v souvislosti s daným veršem] znamená, [že se Bůh s Bileámem setkal] s odporem a opovržením. V ten den se mu zjevil pouze proto, aby prokázal zalíbení pro Izrael.“
31) Všechny odkazy na „jízdu“, „jezdce“ a „cestu“, na spojení „zezadu“, údery Amáleka na „zadní voj“, „patu“ atd., zde souvisejí s tématem zvrácené aktivity skořepin kolem Jesodu.
11 Věz, že jako byl náš učitel Mojžíš (mír s ním) hlavou všech proroků, svým pochopením dosáhl nade všechny do Tif’eret a je úplnou čistotou, tak je zlovolník Bileám hlavou všech hadačů a věštců a nade všemi, svým pochopením dosáhl Paži zvenčí a stal se úplnou nečistotou32) a poskvrnou.
32) Text BN 841 zde pokračuje takto: „A oba [stojí] jeden naproti druhému, Mojžíš zevnitř na konci čistoty a zdrženlivosti a Bileám zvenčí na konci nečistoty.“
12 Proto rabíni blahé paměti říkají v midraši, že v Izraeli již nepovstal prorok, jako byl Mojžíš – v Izraeli nepovstal, ale mezi národy světa povstal, přičemž [za něj] považují Bileáma. A praví: Jaký je rozdíl mezi proroctvím Bileáma a proroctvím Mojžíše? Mojžíš nevěděl, kdo s ním mluví a jak s ním mluví, avšak Bileám věděl, atd. [Be-midbar raba, 14,19n; Sifrej Devarim, Ve-zot ha-beracha, 16 aj.].33) Ale porozuměj tomu, co jsme ti o této záležitosti řekli, neboť tento [tj. Mojžíš] byl trůnem pro Tif’eret uvnitř, kdežto tamten [tj. Bileám] byl záležitostí hada zvenčí.34)
33) Midraš líčí tři vlastnosti, jimiž Mojžíš jakožto prorok Bileáma převyšoval (mohl před Bohem stát, mluvit s ním přímo a tváří v tvář, ovšem býval Bohem osloven), a tři vlastnosti, jimiž naopak Bileám převyšoval Mojžíše (věděl, kdo s ním mluví, věděl, co mu říká, a mohl mluvit s Bohem kdykoli, nemusel čekat na Jeho oslovení), viz také Be-midbar zuta (254). Ohledně určitého poznání bývá argumentem verš Nu 24,16. Nicméně, jak poznamenávají učenci v Sanhedrin 106b, Bileámovo proroctví plynulo z okamžiku Božího hněvu; lze tedy říci, že vyčkávalo právě na tu skulinu, skrze niž se ke Gevuře může přimknout nesvatost vnějších sil.
BN 841 zde má postavy vyměněny: Bileám je tím, kdo neví, a Mojžíš tím, kdo ví. Možná jde však o vyústění jiného midraše, který je naznačený v jiné otázce: „Jaký je rozdíl mezi proroctvím Bileáma a ostatních proroků?“
34) BN 841 má: „... kdežto tamten [tj. Bileám] pro záležitost [resp. zájem, le-injan] Hada zvenčí.“
13 A jejich symbolem je efód a terafim.35) Bileámova kletba má svou platnost, protože on je tajemstvím hada a jeho kletba i požehnání trvají, ačkoli je udílí protivník,36) což je tajemný význam [verše]: Neodešlu tě, dokud mi nepožehnáš (Gn 32,27), načež je psáno: A požehnal mu tam (32,30). [Poté] se píše: Jméno toho místa Peni’el [Penej El – Tvář Boží] (Gn 32,31), Tvář Hospodinova proti činitelům zla (Ž 34,17),37) a také: Nechť k Tobě Hospodin rozjasní svou tvář (Nu 6,25). [Nicméně rovněž] je psáno: A viděl, že ho nepřemůže, a dotkl se kloubu jeho kyčle (Gn 32,26). Vskutku to je ta cesta a to je to místo, kde had vpadl do merkavy a Samael jel na něm,38) a to je místo „střetu“ (keri); [zároveň] je to místo Davidovo, místo Chrámu, a je to [též] místo blízkosti Evy, neboť [had] neměl místo, kudy by vešel a spojil se s Adamem, než – zajisté – prostřednictvím ženy.
35) Tj. nástroje pro pravou a nepravou divinaci.
36) Mekatreg, dosl. „žalobce“.
37) Citováno v sg. be-ose ra.
38) Obraz Samaela jako jezdce na hadu viz např. Pirkej de-rabi Eli‘ezer, kap. 12 a 21.
14 Proto [Písmo] praví: Jenž se střetl s tebou na cestě a napadl zadní voj (Dt 25,18), a je [též] psáno: On ti potře hlavu a ty mu potřeš patu (Gn 3,15),39) a také: Dan bude hadem na cestě, [zmijí na stezce, co štípe paty koně, takže jeho jezdec padá dozadu] (Gn 49,17),40) – prostřednictvím Dana bude had vyťat ze světa.41) Píše se: A jeho ruka držela Ezaua za patu (Gn 25,26),42) a: Nastane důsledek [dosl. pata], budete-li poslouchat [tato práva a střežit a činit je] (Dt 7,12), a také: Protože [dosl. pata, když] Abraham uposlechl mého hlasu (Gn 26,5). Kdyby nebylo43) [této] Abrahamovy paty,44) vše by bylo zničeno. A věz, že ten hříšník Bileám chtěl přemoci Izrael na tomtéž místě, kde přemohl45) Samael Jákoba; přišli však služební andělé a postavili se na stezku u vinic [jako] zeď z jedné a druhé strany (Nu 22,24),46) [tj.] na místo Necach a Hod, a uzavřeli vchody. Tehdy Bileám zvolal: Jak mám proklít, když neproklíná Bůh? (Nu 23,8), [tj.] nenalezl jsem otvor ke vstupu, a prokleje-li [nebo také: proklaje-li] [kdo] Boží jméno, smrtí zemře (Lv 24,16).47) Prorok to ohlašuje slovy: Lide můj, vzpomeň si, prosím, co poradil Balák, král moábský, [a co mu odpověděl Bileám...] (Mi 6,5), a tamtéž je psáno: Kvůli poznání spravedlivých skutků Hospodinových. [To,] co poradil, [bylo] zajisté kvůli poznání laskavých skutků Hospodinových.48) A jakmile to Bileám spatřil, zvolal a pravil: Neboť není hada (nachaš) v Jákobovi (Nu 23,23).49) Nenašel místo k zlořečení, které existuje prostřednictvím hada, neboť ke každému místu, k němuž se had přimkne, se přimkne zlořečení, přičemž obec Izraele je trůnem požehnání a had trůnem zlořečení. Ale v důsledku toho, že [prapůvodní had] vstoupil na jeho místo [tj. trůnu požehnání] a prorazil zeď světa, byla zlořečena země.
39) Základní smysl biblické věty zde autor možná obrací; sloveso šuf má kromě významu „rozdrtit“ (tj. „potřít“ v boji) také význam „potřít (olejem)“, tedy v podstatě „pomazat“. „Hlava“ bude ukazovat na Samaela, jehož člověk na počátku učinil svým vůdcem, a „pata“ pak na Jákoba, jehož autoritu had bude muset přijmout na konci: nejenže se člověk – Jákobův Dan, stávající v zadním voji táborů a také velmi přístupný uctívání model – stane „hadem pro Hada“ a rozdrtí patu svého odpůrce, ale samotný had člověku navíc „pomaže patu“, tj. sám se stane lékem a očisťujícím prostředkem (viz výklady níže o bronzovém hadu). Tato „pata“, tj. předznamenání konečného stavu nápravy, nastává vždy, když člověk následuje Boží nařízení a vítězí Ja‘akov jako „zachycující patu“.
Srv. např. také Targ. Jonatan: „Nepřátelství ustanovím mezi tebou a ženou, a mezi potomstvem tvého syna a potomstvem jejích synů; a stane se, že budou-li synové ženy zachovávat přikázání Tóry, budou připraveni udeřit na tvou hlavu, ale pokud zapomenou na přikázání Tóry, budeš připraven ty a zraníš je na patě. Nicméně pro ně bude lék, ale pro tebe lék nebude; oni si v budoucnu, ve dnech krále Mesiáše, udělají na patu mazání (šefiuta).“
40) Lze číst případně také jako: Budiž soud (din) hada na cestě. Jméno Dan souvisí zde i v Tóře právě se Soudem (viz předchozí verš). Kromě výše zmíněné „paty“ pak „cesta“ v jeho požehnání poukazuje na Jesod, padající na padlé duchy, „kůň“ a „jezdec“ na zkázu Egypťanů (viz Ex 15,1), příp. v naší souvislosti na Bileáma, „dozadu“ na doménu Amáleka, ap. Výraz pro jedovatou zmiji (šefifon) nás upomíná na slova šefi, „obnažený“, šafaf, „klouzat“, a nakonec opět na polysémantické sloveso šuf , které má ve své druhé variantě mj. význam „otrávit jedovatým dechem“ či „plazit se“. Spojení Gn 3,15 s tímto veršem viz např. u Rašiho k 49,17.
41) Mesiášské názvuky v Danově požehnání (soudní moc a spojení mezi Danem a Jehudou skrze Gn 49,9 a 17/Dt 33,22, stejně jako Jákobovo zvolání v Gn 49,18) přiměly rabíny k výkladům v tom smyslu, že šlo o Jákobovo prorocké vidění týkající se mesiášského poslání mj. Samsona z rodu Danova, který ovšem uspěl pouze částečně a sám při tom zemřel, takže bylo třeba volat po završené spáse (viz již Targum Jon. k 49,17, nebo Berešit raba 98,14 a 99,11). Někde najdeme i domněnku, že Mesiáš bude po otci z kmene Jehuda a po matce z kmene Dan (např. Jalkut Šim‘oni, Berešit 49,160), zatímco u Samsona to bylo obráceně (Be-midbar raba 10,5).
Myšlenku, podle níž Mesiáš, připodobněn k hadu, zničí zlého hada, máme doloženou u Jicchaka Kohena ze Sorie (13. století) a od něj také pochází upozornění na gematrii mašiach/nachaš (358). Viz Scholem, G., Sabbatai Sevi (Princeton 1973, s. 306, pozn. 291 s cit. lit.) a Dan, J., „Rešito šel ha-mitos ha-mešichi“, in: Mešichijut ve-eschatologija (ed. Z. Baras, Jeruzalém 1983, s. 239–252).
42) U Dana jako by se opakovala prvotní situace s Jákobem, jenž chytá Ezaua za patu.
43) Od ilmala až po be-oto makom zde doplňuji text z BN 841, jinak začátek věty („Kdyby Samael nepřemohl Jákoba“) nedává smysl. Je možné, že vše bylo původně formulováno jako podmínka: „Nebýt této Abrahamovy paty, Samael by přemohl Jákoba.“
44) Tj. Abrahamova uposlechnutí.
45) Tj. poškodil ho na místě pohyblivé šlachy (viz výklady níže).
46) V Tóře je to pouze jeden anděl.
47) Autor zde pracuje s příbuzností kořenů slov kavav („proklít“, „zatratit“), nakav („proklát“, „prorazit“), nekev (otvor).
48) Slovo cedakot (dosl. „spravedlnosti“) časem nabylo obou významů. Autor zde zdůrazňuje, že vše se událo, aby se projevila laskavost Boží vůči Izraeli.
49) Obvykle čteno: hadačské věštby proti Jákobovi.
15 Poté, co jsem tě obeznámil s tímto, věz, že Moáb a Amálek se propojují v jedno, aby zničili Izrael. A Izmael patří k nim. Tito jsou přivázáni k merkavě, protože o Abrahamovi je psáno: A šel s ním Lot (Gn 12,4), jenž je trůnem hada, který se nacházel mezi Abrahamovými strážci. Oddělil se od něj poté, co se Lot oddělil od jeho lidu, a stanoval až k Sodomě (Gn 13,12), místu odhalování nahoty a prolévání krve. Píše se: Lot pozvedl své oči [a spatřil celý okruh Jordánu, že je celý zavlažován] (Gn 13,10). A vskutku, [Lot] stával na cestě a z něho se zrodil Moáb a Amón. Moáb se připojil k Bileámovi, aby zlořečil Izraeli, neboť tak se pro něj slušelo, protože byl Lotovec,50) Amón se připojil k Amálekovi, aby poskvrnil Svatyni, neboť je psáno: Gebal, Amón a Amálek... [paží synů Lotových se stali] (Ž 83,8n), a také: Timna byla konkubínou Ezauova syna Elífaza a porodila Amáleka (Gn 36,12), a píše se: Lotanova sestra Timna (tamtéž, v. 22).
50) Upravuji podle BN 841: "ben Lot" namísto "Lot".
16 Věz, že krále Davida (mír s ním) nalezl Hospodin, budiž požehnán, v Sodomě, jak je psáno: Nalezl jsem Davida, svého služebníka [..., s nímž bude má ruka upevněna, také má paže ho posilní] (Ž 89,21n). Rabíni blahé paměti [k tomu] praví: „Kde ho nalezl? V Sodomě, vždyť je psáno: A dvě dcery, nalezeny51) (Gn 19,15) – a to byly Moábka Rút a Amónka Na‘ama, dvě vzácné osoby (peridot tovot)“52) [Berešit raba 41,4 a 50,10].
Je psáno: Touhu hledá oddělený (nifrad) (Př 18,1), [nicméně] je psáno: Nesmějí vejít, aby se dívali, jak je pokrývána [svatost] (Nu 4,20). A věz a uvěř, že had byl na začátku svého stvoření nezbytným a významným [pro] uzpůsobení světa, dokud stál na svém místě, jež mu bylo ve stvoření vyhrazeno. Byl to velký služebník, jenž byl stvořen proto, aby nesl jho království i služby. Jeho hlava převyšovala výšiny země a jeho ocas sahal do Še’olu a Abadonu.53) Neboť ve všech světech měl své [přiměřené] místo a byl nesmírně potřebný pro uzpůsobení všech merkavot, každé na svém místě.
51) Ha-nimca’ot („ty, které se [zde] nalézají“), zde čteno ve smyslu „jedinečné objevy, nalezeny mezi pohany“.
52) Perida představuje jednoho z páru holubů po jejich oddělení, nebo obecně dílek, část. Zde jde o slavné konvertitky: Rút se stala Davidovou prababičkou a Na‘ama Šalomounovou ženou, matkou Rechabeáma.
53) Podle tradice názvy jednotlivých částí podsvětí.
17 Toto je tajemství vesmírného hada (teli), známého z ,Knihy utváření‘, jenž uvádí [všechny]54) sféry do pohybu podle výroku Stvořitele, budiž požehnán, a otáčí je z východu na západ a ze severu na jih. Bez něj by neměl život žádný tvor na celém světě, jenž se nachází pod sférou Luny; nebylo by žádného setí, žádného růstu a žádného podnětu ke zrozování všech stvoření. Tento had stál na začátku mimo zdí táborů svatosti a byl spojen s vnější zdí, která je mezi tábory. Jeho záda byla přimknuta k [této] zdi, a jeho obličej se obracel ven. Neměl postavení k tomu, aby vstupoval dovnitř, nýbrž [byl určen],55) aby konal službu zvenčí ohledně setí, růstu a rození.
54) Kol podle BN 841.
55) Haja mezuman podle BN 841.
18 Toto je tajemství Stromu poznání dobra a zla. Proto Hospodin, budiž požehnán, varoval prvního člověka, aby se Stromu poznání nedotýkal, dokud bylo ještě obojí, dobro i zlo, k němu přimknuto (byť jedno zevnitř, druhé zvenčí), a čekal na oddělení ,neobřízky‘ [Stromu], jak je psáno: Považujte za neobřezanou jeho neobřízku, jeho ovoce (Lv 19,23). [Eva však nečekala, nýbrž, jak] je psáno, vzala z jeho ovoce a jedla (Gn 3,6). [Tím] byla vnesena modla do Paláce,56) takže vnější nečistota vstoupila dovnitř, neboť se praví: Had byl nejchytřejší ze všech zvířat pole (Gn 3,1), a je psáno: Hloupý (pataj) věří každému slovu, [ale chytrý porozumí svému kroku] (Př 14,15), [dále]: Když muž zhloupí (jefate) pannu, [která nebyla zasnoubena, a vyspí se s ní] (Ex 22,15), [a]: Aby dal hloupým chytrost, [mládenci poznání a důmysl] (Př 1,4), a [rovněž] je psáno: [Hloupí dědí pošetilost,] ale chytří jsou korunováni poznáním (Př 14,18). To vše je jasné.
56) Tj. nesvaté se dostalo do Svatyně. Celé vyjádření pochází z Talmudu (Ta‘anit 28b).
19 Ale řekneš-li, že je přece psáno: A viděl Bůh vše, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré (Gn 1,31), věz, že všechna díla Boží, pokud jsou na svém místě – [tedy] je-li každé na místě jemu určeném a stanoveném v Jeho stvoření, je dobré. A to je [význam verše]: Chytří jsou korunováni poznáním (Př 14,18). Ale když se zvrátí a vyjde ze svého místa, pak je zcela zlé. Toto je dokonalá moudrost. Naprostým dobrem v Jeho stvoření světa je, jsou-li všichni tvorové, které Hospodin, budiž požehnán, stvořil, v té formě a na tom místě, kam je určil a stanovil. [Pak] se nazývají dobrými, a je-li tomu obráceně, nazývají se zlými. Proto se praví: Jenž činí mír (šalom)57) a tvoří zlo (Iz 45,7). Ohledně míru byl vyřčen výraz „činění“ (asija), ale ohledně zla nikoli, nýbrž byl to právě výraz „stvoření“ (berija). Mezi nimi je totiž velký rozdíl, protože [výraz] „stvoření“ nepostihuje úplnost (šelemut), dokonání té věci, na rozdíl od [výrazu] „činění“. [K tomu] je psáno: Každý, kdo se nazývá mým jménem, jehož jsem ke své slávě stvořil, [utvořil a též učinil] (Iz 43,7), a píše se [také]: Které Bůh stvořil, aby byly učiněny (Gn 2,3).58) Ke Stromu poznání dobra a zla je přimknuto dobro, pokud je had venku, na svém místě, které mu je známo, a zlo, pokud vstupuje do svatého Paláce, aby tam byl. Takže dobro a zlo jsou přimknuty k jednomu místu, a spojují se navzájem prostřednictvím věci, která se nazývá „cesta“ – a vskutku s přičiněním ženy.
57) Slovo znamená také úplnost, celistvost a završení.
58) Se „stvořením“ (berija) se pojí jméno Elohim, s „činěním“ (asija) jméno Hospodin (JHVH), které poukazuje na završení. Viz např. Ginat egoz (brána Havaja), kde autor rozvíjí také myšlenku, že temnota (zlo) existuje z nedostatku, nepřítomnosti (he‘eder), resp. nezavršenosti světla (dobra). Jméno Elohim přitom představuje esenci tvorby přírodních dějů, v nichž je současně přítomna nedokonalost, protože jde o jméno související se Soudem; zatímco jméno Hospodin, spojeno s Milosrdenstvím (Rachamim), představuje metafyzické aspekty Stvoření, které by se bez něj nemohlo udržet, a jeho úplnost a završení. Jde-li o tvorbu, obě jména se v Tanachu navzájem doplňují (viz také Ša‘arej cedek, brána V).
20 Poté, co ses toto dozvěděl, věz, že Hospodin, budiž požehnán, napsal v Tóře: K ženě v menstruaci její nečistoty se nepřiblížíš (Lv 18,19), Je nemocná svou menstruací (Lv 15,33), a: Bude-li čistá od svého výtoku, odpočítá [sedm dnů] (Lv 15,28).
A je [také] psáno: Považujte za neobřezanou jeho neobřízku, jeho ovoce (Lv 19,23). Jeho ovoce: to ve skutečnosti [znamená], že strom je dobrý a není v něm zlo, ale zlo a dobro je v jeho ovoci. Žena viděla, že strom je dobrý k jídlu (Gn 3,6), ovšem je [rovněž] psáno: Vzala z jeho ovoce a jedla (tamtéž). [K tomu všemu] se píše: Považujte za neobřezanou jeho neobřízku, jeho ovoce (Lv 19,23), Ve čtvrtém roce [bude veškeré jeho ovoce svaté] (tamtéž, v. 24) – to je ta „cesta“, a [dále] je psáno: V pátém roce [budete jíst jeho ovoce] (tamtéž, v. 25) – to je ta „žena“.59)
59) Autor zde uvádí analogii mezi nařízeními o nidě a orle ovocných stromů: k požívání ovoce i pohlavnímu spojení je potřebné odpočítat jistý stanovený čas, aby se událo ve svatosti, jinak dochází k vnesení nečistoty do Svatyně („Žena“, Malchut). G. Scholem k této problematice píše: „Lze možná říci, že Adamův pád se podle Gikatilly v podstatě zakládá na předjímání stavu, v němž by se – ve svém náležitém čase – stalo ovoce Stromu poznání jedlým. Tímto stavem je ovšem vykoupení! Myšlenka, že hřích je předčasnou anticipací konečného mesiášského stavu, se sporadicky vynořuje ještě i v šabatiánské kabale a v pozdních fázích chasidské literatury“ (O mystické podobě Božství, Praha 2011, s. 233, pozn. 26).
21 Poté, co jsme Tě seznámili s těmito významnými principy, je vhodné před tebou stanovit správnou metodu při poznávání [skrytostí]60) merkavot; záležitost hada pak zřetelně61) uvidíš. Věz, že Hospodin, budiž požehnán, uspořádal řády merkavot od Geduly a Gevury dolů způsobem, s nímž tě [nyní] obeznámím: Svatý Palác je upevněn ve středu – [což je] krása (Tif’eret), velebnost Jákobova – , Abraham je hradba, kterou je obklopen Palác z pravé strany, zatímco Izák [je hradbou] z levé strany a sousedí s Abrahamem. Izmael představuje další řadu, nazývá se „synem otrokyně“ a je na něm přichyceno 35 knížat. A mimo všech jsou synové Ketury, nazývaní „synové konkubín“. Toto téma jsme již správně vysvětlili také v souvislosti s Izákem. Z toho se tedy učíš, že ti, co jsou k svatému Paláci blíž, jsou vytříbenější a čistší, a poskvrnění těch, co jsou od svatého Paláce dál, roste v souladu s jejich vzdáleností.
60) Sitrej podle BN 841.
61) Namísto ba-injanim (snad „obeznámeně“ či „spolu s [jinými] tématy“; stejně i v BN 841) čtu podle glosátorovy opravy jako ba-ejnajim.
22 Věz, že mnoho skořepin (kelipot) je kolem sedmdesáti knížat sedmdesáti korun62) a taktéž dole naproti Necach, Hod a Jesod. A jsou tábory po vzoru těchto knížat a skořepiny horních [sfér]. Všechny [horní sféry] se nazývají tábory čistoty, a od nich [dále jsou pak tábory] nečistoty. Tábory čistoty jsou blíž k Paláci, a ty další se postupně vzdalují.63)
62) BN 841: „kolem 70 korun 70 knížat“.
63) Viz také Sefer ha-kana, sod tohorot ve-tumot: „Věz, že kolem 70 korun, které jsou nad 70 knížaty, je mnoho skořepin; taktéž naproti Necach, Hod a Jesod existují tábory po vzoru těch knížat a naproti Pažím pak skořepiny těch nejvyšších, a všechny se nazývají ,tábory‘. Mezi nimi jsou tábory čistoty, tábory, které jsou uvnitř hradby, a tábory nečistoty, které jsou mimo hradbu.“
Tento i další odstavce týkající se čistoty a nečistoty jsou v obou knihách téměř shodné.
23 Do tvé ruky byl tedy svěřen významný klíč. Věz, že není ve světě věci nečisté, která by stála na místě, jež jí bylo určeno od počátku Stvoření, a mezi všemi těmito přepážkami (mechicot) není věci, v níž by nebyla čistota i nečistota; [čistota] je pouze uvnitř Paláce. A nemáš zde věci, která by se nazývala čistou a nenazývala se [zároveň] někdy znečištěnou, mimo vnitřní řadu. A mezi všemi těmito nečistými nemáš věci, která by se někdy nenazývala čistou, mimo vnějšku, který je dokonale nečistý.
24 To je tajemný význam [verše]: A oddělil Bůh mezi světlem a tmou (Gn 1,4). Je to tajemství deseti stupňů svatosti v Zemi izraelské, jedné uvnitř druhé, a deseti stupňů nečistoty týkajících se člověka, jedné nad druhou.64) A je to tajemství tří táborů. [Ve verši]: Ať odešlou z tábora každého malomocného a každého, kdo trpí výtokem a každého, kdo se znečistil u duše (Nu 5,2) se praví o tom, že je odesílají ze tří táborů. Věz, že všechny tyto stupně svatosti a nečistoty patří k věcem, na něž Tóra upozorňuje u tématu nečistoty; mezi nimi všemi není věci čisté, která by neměla svou nečistou stránku (kromě řady, která je vnitřní), a nečistoty, v níž by nebyla čistá stránka (kromě řady, která je zcela vnější). A všechny tyto nečistoty a čistoty mají nahoře v merkavot místo přichycení a zrodu a pramen zachovávání a udržování, každá z nich podle svého umístění a rozměru, podobně jako sladké a slané vody mají své prameny, odkud tečou; ačkoliv ty sladké mají [pouze] jeden vnitřní pramen.65) Věz, že podle vrstev, z nichž ty vody prýští, se liší jejich [čistota či] nečistota – jsou vody sladké, jiné pak jsou trpké, slané, kyselé či svíravé, a některé se nazývají vodami pyšnými, vodami zlými, a různými dalšími jmény.
64) Viz mKelim I,6 a 5.
65) Sladká, tj. pitná voda má svůj pramen ve „vodě života“ (viz Jer 2,13 a 4,15).
25 A tak není dole krtka, myši, ještěrky (viz Lv 11,29) či ostatních druhů ohavných a hemživých [živočichů], druhů ptáků či ryb zakázaných a nečistých, které by neměly místo přichycení nahoře, ve třech vrstvách, [jimiž jsou] vrstva knížat, vrstva táborů a vrstva zemí. Každý druh čistých a nečistých dole čerpá ze svého místa. A protože je vhodné, aby byli čistí uvnitř a nečistí venku, Svatý, budiž požehnán, přikázal Izraelitům, aby nejedli věci, v nichž je nečistota, a věci ohavné, v nichž je ohavnost, protože Izraelité jsou čistí, mají podíl na Všudypřítomném a přebývají ve vnitřním Paláci. Kdyby jedli věci nečisté, znečistili by se, neboť vše vnitřní, co je v nich, když vstupují do Paláce, i jejich tělo, by se při vstupu do Paláce znečistilo a stalo by se kvůli těm věcem ohavným. Jejich hřích je [pak] podobný hříchu prvního člověka, který pojedl z ovoce Stromu poznání dobra a zla, a zaslouží si vyhnanství a vypuzení, tak jako Svatý, budiž požehnán vypudil prvního člověka ze zahrady Eden. Pro ně je [totiž] vhodné oddělit se od všech těch věcí úplně, jak je psáno: A oddělíte mezi dobytkem čistým a nečistým (Lv 20,25), a [také]: Nezohavíte své duše u dobytka a u ptactva..., [které jsem oddělil] (tamtéž), a je psáno: Neboť já jsem Hospodin (Lv 20,26), Váš Bůh (passim), což znamená: „Jako jsem čistý Já a má Šechina je ve vnitřním Paláci, i vy jste mým podílem a losem, a je pro vás vhodné, abyste nejedli věci, které jsou nečisté, abyste neznečistili Svatyni.“
26 Poté, co ses toto dozvěděl, věz, že všechny věci, jež jsou nečisté, všechny ty vnější síly přebývající kolem svatého vnitřního Paláce, ať jsou to ty vnější síly, které jsou k Paláci blíž, nebo ty, které jsou dál – a každá z nich, jak je to pro ni náležité – , vnímají a vidí sílu velkoleposti Hospodina, budiž požehnán, nádheru a půvab Jeho Paláce. Nicméně nevcházejí dovnitř a ani jedna nemá svolení vyjít za svou hranici, ale každá jedna stojí na svém místě, přičemž vidí a vnímá „zástěnu“ (mesech) a „oponu“ (pargod).66) A tak všechny síly nečistoty pojímají a poznávají každá jedna na svém místě, které je pro ni vhodné, za svou přepážkou, protože žádná z nich nemá svolení a možnost vstoupit dovnitř a vyjít mimo svou přepážku, a přepážka, kterou má, se nazývá „opona“. [Vždyť] na leckterém místě [v Talmudu a Midraši] se o tom praví: „Tak jsem slyšel zpoza opony.“67)
66) BN 841 má takto: „... přičemž vidí a vnímá vnitřní věci za svou přepážkou a podpěrou, která se podobá zástěně a oponě.“
67) Např. Sanhedrin 89b, nebo Tanchuma, Va-etchanan 6 aj.
27 Nuže, všechny ty vnější sily hledí68) na nádheru vnitřních Paláců, na rozkoše, potěšení, koruny, dědičné podíly, veselí a radost, které v těch vnitřních Palácích jsou, přičemž touží a dychtí po tom, aby vstoupily a přimkly se k vnitřním Palácům [plným] blaha, protože uvnitř stojí všemožné radosti a rozkoše, potěšení a druhy slávy, ale venku není nic kromě těch pecek, kůstek a skořepin, které se s tím, co je uvnitř, nemíchají. A to je tajemství stezky mezi vinicemi (Nu 22,24) a tajemný význam [verše]: Jenž dává déšť na povrch země (Jób 5,10) – na povrch vnějších oblastí; a kvůli [tomu] nesmírnému dychtění vnějších sil a jejich touze vstoupit dovnitř, kdy [jen] dychtí a baží, není chvíle, kdy by netoužily vstoupit a přimknout se k vnitřku. Ale věz, že touhu a sílu vstupovat dovnitř i vycházet ven má jedině člověk.
68) V BN 841 na tento začátek navazuje text v kap. 38 „Také je psáno: Neb padla-li jsem, vstala jsem (Mi 7,8)“ a s několika vynechávkami ji dokončuje slovy „Vše Ti bude zjevné“. Poté umisťuje text kap. 34, jež v něm začíná slovy „A věz, že prapůvodní had má mnoho věcí na zdi merkavy“, kap. 35–36 a po nich kap. 37, končící „... není [verš začínající písmenem] kof“, kde opět navazuje zbytkem kap. 38 („A o tom mluví rabíni blahé paměti: ,Vážený muž...‘) a končí citací verše Proč padáš na svou tvář?, načež následují závěrečné formule. Kapitoly 27–33 tedy neobsahuje.
28 Toto je tajemný význam [verše]: Učiňme člověka podle našeho obrazu a k naší podobě (Gn 1,26), a [zároveň] je psáno: Tu se člověk stal jako jeden z nás, aby poznal dobro a zlo (Gn 3,22). Protože člověk je rozvinutý ve všech věcech horních i dolních, dal mu Hospodin, budiž požehnán, moc vcházet do svatého Paláce i vycházet ven, přivádět i vyvádět, ale přikázal a poručil mu, aby se vyvaroval přivádět nečisté dovnitř a čisté vyvádět ven. A tak Svatý, budiž požehnán, přikázal prvnímu člověku, jehož umístil do Zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil (Gn 2,15) – zajisté k (boho)službě a zachovávání.69) Na základě toho pochopíš, jak velká je síla člověka, zachovává-li přikázání nebo činí-li přestupek, neboť člověk, jenž je nohou merkavot horních i dolních, má schopnost vycházet i vcházet, přivádět i vyvádět. [To mu] bylo přikázáno na začátku, v Zahradě Eden, a [to mu] bylo přikázáno na konci, na hoře Sinaj.
69) Le-ovdah ve-le-šomrah (aby ji obdělával a střežil) lze ad hoc číst také jako la-avoda ve-le-šemira.
29 Poté, co ses dozvěděl toto, věz, že všechny vnější nečisté síly, které přebývají venku, hledí zvenčí na vznešenost vnitřního Paláce, jeho rozkoše, jeho krásu a jeho slávu, ale vědí, že tam nemohou vstoupit za žádných okolností, leč jedině člověk. A proto baží a dychtí přimknout se k člověku, nicméně se k němu nemohou přimknout, pokud nespáchá přestupek, [což je] zdroj té věci, kterou chtějí. Neustále se snaží poučit člověka ohledně přestupku, aby ten přestupek [nakonec] nalezly a mohly se tak k člověku přimknout. Jakmile člověk přestupek spáchá, jsou k němu přimknuty a vstupují s ním do svatého Paláce, na místo, na které vstupuje on – a to je modla, jež vstupuje do [svatého] Paláce, protože ony nemají svolení vstoupit, leč prostřednictvím člověka.
30 Toto je tajemný význam [verše]: Hleď, dal jsem před tebe dnes život a dobro, i smrt a zlo (Dt 30,15). A veškeré čistoty a nečistoty se nacházejí přimknuty k člověku a člověk může být příčinou nápravy i zničení světa. Taková je cesta prvního člověka, jeho záležitosti a jeho díla: Hospodin, budiž požehnán, ho vzal a umístil do Zahrady Eden (Gn 2,15) a přikázal mu, aby nevyváděl čisté ven a nečisté nevnášel dovnitř, a aby nemíchal čisté s nečistými – ani v činění, ani v mluvení, ani v jídle, ani v pití. To je tajemný význam [verše]: Aby ji obdělával a střežil (tamtéž). A přikázal mu, aby nejedl ze Stromu poznání dobra a zla, protože to je souhrnem všeho, co jsme řekli: Na jeho těle a výživě závisí vše. Ale on zhřešil a jedl a pil to, co se nazývá jejich víno, rozlícení draků (Dt 32,33) a znečistil horní i dolní [světy]. Je psáno: I rmut jeho vylijí, vypijí všichni zlovolníci země (Ž 75,9).
31 Takže první člověk zhřešil v dolním i horním světě skutkem rukou a dílem, uťal sazenice a pokračoval dál. Nicméně byl odloučen ze svatého Paláce, který se nazývá Palácem vnitřním – vždyť měl snad pokračovat ve vnášení modly i do Velesvatyně, a hřích [ještě] zvětšit? A to je tajemný význam [veršů]: Tu se stal člověk jako jeden z nás, aby poznal dobro a zlo, a nyní, aby nevztáhl svou ruku a nevzal také ze Stromu života (Gn 3,22), odeslal ho Bůh ze Zahrady Eden (tamtéž, v. 23).
32 Poté, co jsme tě seznámili s těmito principy, věz, že na začátku stvoření světa stál prapůvodní had zvenčí všech posvátných hradeb – neboť je psáno: Had byl nejchytřejší ze všech zvířat pole (Gn 3,1) – , ale viděl i slyšel [vše] zpoza opony, jen nemohl vcházet a vycházet mimo svou přepážku. Tento had zde stával se vzpřímenou postavou, s hlavou u Paží, které se nazývají výšiny světa (Ez 36,2), konec jeho ocasu sestupoval až do Še’olu a Abadonu a byla s ním svázána neobřízka. A byl ustanoven, aby konal službu podněcování všech přirozených dějů (retichat ha-teva‘im), ovšem zvenčí. Pohlédl [však] a spatřil slávu člověka ve svatém Paláci, viděl jeho službu i svou podřízenost venku, a shledal, že nemá způsob, jak vstoupit, než prostřednictvím člověka. Ale tento vztah se změnil a on znečistil vnitřní Palác, až přišel soud, který mu náleží. Nyní se to, co bylo na začátku zcela dobré, zcela požehnáním, znesvětilo; přilnula k němu kletba a padl ze svého místa dolů, na místo, které se nazývá „cestou“, a není způsob, jak ho odtamtud vyvést, dokud nenastane čas, neboť se praví: Jeho bedra budou opásána spravedlností a věrnost přepáše jeho boky (Iz 11,5).70)
70) Věta ve svém kontextu mluví o Mesiášovi.
33 A věz, že toto je tajemství pohyblivé šlachy,71) přimknuté ke kloubu kyčle (Gn 32,33). Ačkoli bylo lože našeho praotce Jákoba dokonalé, zůstala mu pohyblivá šlacha. Právě tu vnesl první člověk dovnitř a umístil ji ke kloubu kyčle, pročež [je psáno]: Viděl, že ho nepřemůže, a dotkl se kloubu jeho kyčle, a vymknut byl kloub kyčle Jákobovy (Gn 32,25). Také je psáno: Klesal na stranu (cole‘a) ve své kyčli (tamtéž, v. 32), A vzal jednu z jeho klesajících stran72) (cela‘ot) (Gn 2,21), a také: Neb já jsem připraven pro klesající stranu (Ž 38,18), Při mé klesající straně se radovali a shromažďovali se [proti mně] (Ž 35,15), a [nakonec] se píše: I pro druhou, klesající stranu příbytku, [k severnímu okraji] (Ex 26,20 a 36,25). A proto si ji synové Jákobovi zakázali hned a nečekali na Sinaj,73) což je jejich chválou, neboť není hada v Jákobovi (Nu 23,23).
71) Nebo také „ustupující“ či „uhýbavé“. Gid ha-naše překládáme podle výkladu v Chulin 91a: „Pohnula se (naša) ze svého místa a vystoupila; neboť se rovněž praví: Jejich síla uhnula (našta), stali se ženami (našim) (Jer 51,30).“ Raši ad loc. k tomuto významu přidává i kořen souzvučného slovesa „zapomenout“.
72) Slovo cela, použité v těchto verších, znamená „stranu“ („bok“, v Gn 2,21 pak také „žebro“), a zároveň „pád“ („poklesek“), sloveso cala pak „napadat na jednu stranu“, „poklesávat“.
73) Tj. začali hned dodržovat halachu o gid ha-naše, jak se píše v Gn 32,33.
34 Poté, co ses toto skrze mne dozvěděl, věz, že prapůvodní had má mnoho věcí na zdi merkavy zvenčí, a jakmile ji člověk vnesl dovnitř, jeho šlachy skrze některé věci a způsoby zakořenily a přichytily se prostřednictvím Lota a jeho synů k pravé straně, a prostřednictvím Ezaua a Amáleka ke straně levé, takže nyní je [tam] přichycen. A o něm je psáno: Neb ruka je nad Hospodinovým trůnem, válka Hospodinova s Amálekem (Ex 17,16). O Šaulovi je [zase] psáno: Pobij Amáleka (1 S 15,3), [Šaul] však nenaplnil přikázání, které bylo završením přimknutí se k Malchut,74) a království [tak] ztratil. Přišel [tedy] David (mír s ním), odřízl od něj75) Amálekovo dědictví a vzal si korunu (ateret) jejich krále.76)
74) BN 841: „... které bylo úplně přimknuto k Malchut.“
75) Nebo: „od sebe“.
76) Tj. korunu krále Izraelitů po Šaulovi (viz rovněž situaci popsanou v 2 S 1,1–16).
35 Věz, že kolem Jesodu stojí dva serafové, jeden z jedné, druhý z druhé strany, a oddělují mezi svatým a nesvatým (Ez 44,23) a mezi dnem sedmým a všemi [ostatními]. Na nich závisí tajemství posvěcení. Jde o tři posvěcení – posvěcení Tvůrce, posvěcení Amidy a posvěcení dne – ,77) a tato tři jsou přimknuta k merkavě. Ti serafové střeží svatý Palác, aby se ho nedotkli hadi ani nečisté věci, a jsou [také] očistnou lázní (mikve)78) pro znečištěné. Oni jsou tím, co viděl prorok Izajáš (mír s ním): V roce, kdy umřel král Uzijáš, uviděl jsem Pána..., [serafové stáli nad ním..., běda mi, neboť jsem zničen, neboť muž nečistých rtů jsem já] (Iz 6,1n a 5).79) A je psáno: A poslal Hospodin na lid hady, serafy (Nu 21,6), Had, seraf a štír (Dt 8,15), Učiň si serafa (Nu 21,8), A učinil Mojžíš hada bronzového (tamtéž, v. 9), Vše učinil pěkně a v pravý čas (Kaz 3,11), a [také]: „Co to máš v ruce?“ A řekl: „Hůl.“ A [Hospodin] řekl: „Vyšli ji na zem.“... A stala se hadem (Ex 4,2n). [Rovněž] se píše: Je Skálou, dokonalý je jeho skutek (Dt 32,4), A pohlédl na hada bronzového a žil (Nu 21,9). [Dále] je psáno: [Po všechny dny jeho nazírského slibu nepřejde břitva na jeho hlavu...], bude svatý, [nechá si volně růst vlasy své hlavy] (Nu 6,5), ale [též]: [Je lysý], je čistý (Lv 13,40).80)
77) Tři kedušot ranní modlitby, přičemž třetí je pouze z té šabatové a sváteční.
78) BN 841 má: „Jsou místem (makom) čistoty pro znečištěné.“
79) V 6. a 7. verši pak Izajáš líčí, jak přiletěl jeden ze serafů a očistil mu rty řeřavým uhlíkem z oltáře.
80) Tyto verše již předznamenávají výklad týkající se přiřazení posvěcení (keduša) kněžím, resp. nazírovi, který si vlasy a ochlupení nechává růst, a očištění (tohora) levitům, kteří se naopak holí. Vlasy jsou v prvním případě symbolem volného toku emanace, ve druhém případě – u toho, kdo se znečistil – symbolem růstu, do něhož se přimíchaly vnější síly, a je ho tedy třeba zastavit. R. Gikatilla na základě toho rozvíjí další analogii se serafem a hadem. Viz také Ša‘arej cedek, brána IX, případně i velmi přehledný komentář, který podává r. M. Recanati (Be-midbar, kap. 6 a 8).
36 Seraf je tajemstvím posvěcení, [bronzový] had tajemstvím očištění. Je psáno: Po všechny dny svého nazírství je svatý [Hospodinu] (Nu 6,8), ale [také]: Má pleš, je čistý (Lv 13,41).81) Posvěcení je dodatečnou emanací z Keter, očištění vyvádí ven vnější síly. Je psáno: Oholí Pán břitvou najatou [na březích Řeky, u krále asyrského,] hlavu i chlupy na nohou (Iz 7,20). A to je tajemství kněží a levitů.82)
81) Namísto geve („cisterna“) v obou vydáních zde čtu gibeach z uvedeného verše podle BN 841.
82) Je možné, že kromě výše zmíněných významů je zde přítomen i význam „mundánní“: Vyhnanství může být chápáno jako doba, kdy spolu s posvěcovaným Izraelem rostou i pohané v rámci nesvatých vnějších sil; obraz „holení“ u Izajáše lze sice z vnějšího hlediska chápat jako národní neštěstí, ovšem z vnitřního pohledu může být chápán jako cesta k vysvobození z exilu a posvěcení k nové chrámové službě – celá 6.–8. kapitola Izajáše je poznamenána vědomím této dvojznačnosti (viz 8,12–16 a následné mesiášské verše v 9. kapitole).
37 Pochopíš-li tyto principy, bude Ti jasné tajemství [Livjátana], hada stočeného (Iz 27,1) a tajemství draka (tanin) (tamtéž) – neboť had je na souši a drak v moři – i celá náprava merkavy a tajemný význam [verše]: Neb není hada v Jákobovi (Nu 23,23). A je psáno o Aramejci Lábanovi: Byl jsem hadačem (nachašti) a požehnal mi Hospodin kvůli tobě (Gn 30,27).
[Dále] je psáno: A učiníš si zábradlí na své střeše..., neb spadl by padající z ní (Dt 22,8), padá a [má] otevřené oči (Nu 24,4 a 16),83) Neboť bude-li nalezen probodnutý84) na hlíně..., padající v poli (Dt 21,1), padající byli v zemi (Gn 6,4), neboť klopýtl Jeruzalém a Juda padl (Iz 3,8), srazil z nebes zemi, krásu Izraele (Pl 2,1) – ovšem podepírá (somech) Hospodin všechny padající (noflim) (Ž 145,14), [tj.] ty, kteří jsou v blízkém sousedství (be-semicha): nun, samech, ajin, pe.85) Proto v Davidově žalmu chvály [tj. Ž 145] není [verš začínající písmenem] nun,86) podobně jako v žalmu K tobě Hospodine, pozvedám svou duši [tj. Ž 25] není [verš začínající písmenem] kof.
83) Psáno o Bileámovi.
84) Slovo chalal má i význam „znesvěcený“.
85) Upraveno podle BN 841. Slova Tóry opírá jedny o druhé, aby se doplňovaly – mohou to být verše, které sousedí a opírají se tak o sebe navzájem, nebo abecední verše, či jiné úseky, které tvoří určité protějšky dle metod výkladu. Vysvětlení tohoto případu viz dále.
86) Viz také Berachot 4b s dvojím výkladem padajícího a vstávajícího Izraele v Am 5,2.
38 A o tom mluví rabíni blahé paměti: „Vážený muž smí padnout na tvář87) jen tehdy, když se mu dostane odpovědi jako Jozuovi (...), neboť ohledně Jozua je psáno: Vstaň! Proč padáš na svou tvář?“ (Joz 7,10; Ta‘anit 14b). Také je psáno: Neb padla-li jsem, vstala jsem (Mi 7,8) – není řečeno „vstanu“ (akum), nýbrž vstala jsem (kamati) – [tj. ještě] před tím jsem vstala, Izraeli bylo dopřáno léčení88) a byly mu zjeveny dva žalmy: jeden ohledně Biny, druhý ohledně Malchut: Chvála Davidova [tj. Ž 145] ohledně Biny, a Můj Bože, v Tebe jsem složil naději [tj. Ž 25; v. 2] ohledně Malchut; přičemž v tom prvním není [verš začínající písmenem] nun a v tom druhém není [verš začínající písmenem] kof.89)
[Svatý, budiž požehnán, tím říká:] Zajisté postavím stánek Davidův padající a zazdím jeho trhliny (paracim) (Am 9,11)90) – [tj.] místo, jímž vstoupil had a protrhl zeď, aby tam pobýval. [V této souvislosti je psáno:] Toto jsou rody Perecovy91) (Rút 4,18). Proto byla roztržena Luna,92) [ale Svatý, budiž požehnán, praví:] „Postavím její ruiny i zbořenou zeď z kamenů,“ neboť to jsou dva vzácné kameny,93) dva drahokamy, na nichž jsou vyryta jména synů Izraele, dole i nahoře. Neboť dole je to perleť (dar) a nahoře [cosi] jako mramorový kámen (socheret); jsou to protějšky. [Jak je psáno:] Budeš následovat spravedlnost, spravedlnost; abys žil a zdědil zemi (Dt 16,20), a proto [se rovněž píše]: Vzdálím od vás Seveřana, zaženu ho do vyprahlé, zpustošené země, jeho předek do moře prvotního, jeho konec do moře nejzazšího. A bude z něho vystupovat smrad a puch, neboť chtěl učinit veliké věci. Neboj se, hlíno, jásej a raduj se, neboť veliké věci učiní Hospodin (Jo 2,20n). Zajisté učiní, [jak se praví:] Které stvořil Bůh, aby byly učiněny (Gn 2,3). A v ten den bude jeden Hospodin a jeho jméno jedno (Za 14,9).
Jaký je význam [slov]: A bude Hospodin králem nad celou zemí (tamtéž)? Že had nevstoupí do Chrámu: Nebude již více do tebe vcházet neobřezaný a nečistý (Iz 52,1), Had – prach mu bude chlebem (Iz 65,25), Nebudou konat zlo a nebudou ničit na celé mé svaté hoře (tamtéž a také v. 11,9); neboť bylo-li území bořícího nazváno zničením, v té chvíli se bude nazývat znalostí, neboť plná bude země znalosti Hospodina (Iz 11,9), přičemž Strom poznání dobra a zla se naplní poznáním ze všech stran. Tehdy nebude dobra a zla, ale všechno na světě bude dobré, bez porušení. A to je Perec a Zerach (Gn 46,12); [co bylo] trhlinou [Luny] na začátku, bude na konci východem [Slunce], [vždyť je psáno:] Sláva Hospodinova vzejde nad tebou (Iz 60,1), či: Vám, kdo se obáváte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti (Mal 3,20). Spravedlnost bude přimknuta ke Slunci mezi Spravedlivým [Cadik, tj. Jesod] a Spravedlností [Cedek, tj. Malchut], což je tajemství sjednocení (jichud) i význam [verše]: A bude světlo Luny jako světlo Slunce a světlo Slunce bude sedminásobné, jako světlo sedmi dnů, v den, kdy Hospodin ováže zlomeninu svého lidu (Iz 30,26) atd. Rozumíš-li tomuto verši podle jeho věrné skutečnosti, vše Ti bude zjevné.
(Hotovo a dokonáno. Chvála Stvořiteli světa.)
87) Myšleno při modlitbě Tachanun, jehož součástí je Ž 25 (v sefardské tradici). Viz Megila 22b.
88) Namísto nirpa s he s významem oslabení zde čtu nirpa s alef (variantu uvádí Kohen, s. 8). Výklad je v souladu s výrokem v Megila 13b, podle něhož než Bůh udeří, stvoří nejprve způsob, jak tuto ránu léčit, a v Kidušin 30b, v němž je Tóra dokonalým lékem (sam tam) na zlý sklon. Do textu v BN 841 je po „vstala jsem“ vsunuta citace verše z Oz 7,1: Když jsem chtěl léčit Izrael, byl odhalen hřích Efrajimův.
89) Písmenem nun začíná slovo nafalti (padl/a jsem), písmenem kof slovo kamati (vstal/a jsem), oba žalmy se doplňují a poukazují na spojení Biny a Malchut. (V žalmu 25 je dvakrát verš reš, což ukazuje na zlo a hřích, ale chybějící písmena veršů kof a vav zase naznačují protějšek, díky němuž se Malchut pozvedá – kav, „měřící šňůru“, přízvisko Tif’eret, resp. prodloužení celého středního sloupu).
90) V této souvislosti je zajímavý i targum Ámosova verše: „Postavím království (malchuta) domu Davidova, jež padlo, a kameny jeho zdí a jeho synagog...“
91) Perec znamená „trhlina“; z jeho rodu však pochází David a tedy i Mesiáš.
92) „Protržení“ či „rozlámání“ Luny znamená její fáze při ubývání. Výklady o porušení a opětovném „vybudování“ Luny a stálé integritě Slunce v souvislosti s Perecem a Zerachem viz např. Bahir, § 197 (Sch § 138), Ramban k Berešit, 38,29 aj. Zerach je v překladu „východ“ (Slunce).
93) Autor zde rozvíjí symboliku Bahiru, kde je Šechina (Malchut) symbolizována drahým kamenem či perlou vzatou z Lomu Biny (socheret, kámen snad podobný mramoru k obkládání) a je Dcerou, perletí (dar), odtrženou od Matky, k níž během sjednocení stoupá zpátky. Názvy kamenů jsou vzaty z Est 1,6, k drahokamu dara viz Megila 12a. V Bahiru viz např. § 190 (Sch § 131) aj.